Téměř dvě desítky let poté, co se tato myšlenka poprvé objevila, se Spojené státy a Evropská unie minulý týden dohodly, že zahájí jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Jeho vznik – k němuž by mělo dojít na počátku roku 2015 – je prezentován jako velmi potřebný „nedeficitní stimul“, který zvýší HDP Spojených států a Evropské unie o 0,5% ročně a současně pomůže zvýšit zaměstnanost na obou stranách Atlantiku.
Obě strany si kladou za cíl eliminovat přetrvávající cla v bilaterálním obchodu, ale zejména touží zredukovat houštinu necelních bariér – především konkurující si technické a hygienické normy a regulace –, které dusí rozvoj bilaterálních ekonomických vztahů. Těsnější spolupráce v oblasti regulace může Spojeným státům a EU rovněž pomoci konfrontovat čínskou konkurenci doma i v zahraničí, kterou podnikatelské špičky pokládají za stále méně férovou.
Může však TTIP splnit obrovská očekávání? Výmluvné je, že tzv. Pracovní skupina EU-USA na vysoké úrovni pro zaměstnanost a růst, jež dostala za úkol identifikovat politiku a opatření, která by měla určovat ráz jednání, doporučila konzervativnější přístup.
V závěrečné zprávě skupiny, jež byla zveřejněna počátkem tohoto měsíce, se konstatuje, že dohoda „by měla být koncipována tak, aby se vyvíjela v čase“ a „postupně se posouvala směrem k integrovanějšímu transatlantickému trhu“. Konkrétně skupina doporučuje vytvoření „průběžného mechanismu pro zlepšený dialog a spolupráci“ v oblasti regulačních otázek a necelních bariér a také vytvoření „rámce pro identifikaci příležitostí k… budoucí spolupráci v oblasti regulace“.
Taková obezřetnost je namístě vzhledem k tomu, že některé hlavní principy definující přístup obou stran k regulaci se výrazně liší – a někdy si vzájemně odporují. EU například už dlouho používá takzvaný „preventivní princip“, jenž brání ve vstupu na unijní trh výrobkům, které mohou poškodit lidské zdraví – a to i v případě, kdy vědecké důkazy dosud nejsou průkazné.
Tento princip stojí v pozadí odmítavosti EU dovážet z USA geneticky upravené (GM) potraviny, které se ve Spojených státech běžně konzumují. Vysoce postavení členové amerického Kongresu nicméně zdůraznili, že úspěšná dohoda musí zahrnovat otevření trhu EU všem americkým zemědělským produktům.
Další potenciální jablko sváru – totiž protichůdné představy o osobním soukromí – by mohlo snížit schopnost obou stran dosáhnout společného cíle v podobě otevření digitálního trhu. Velké americké technologické společnosti včetně Googlu a čelí v posledních týdnech obviněním, že v Evropském parlamentu agresivně lobbují za pozastavení plánů na zpřísnění pravidel o soukromí v EU.
Třetí problém má kořeny v hlubokém evropském skepticismu vůči finančním trhům. Den poté, co americký prezident Barack Obama oznámil zahájení jednání o TTIP, zveřejnila Evropská komise plán na zavedení evropské daně z finančních transakcí, která by zatížila americké banky působící na trzích v EU dodatečnými náklady.
Mezi další případy, u nichž bariéry transatlantického obchodu a investic zakrývají protichůdné cíle a hluboce zakořeněné postoje, patří francouzská ochrana svého hýčkaného audiovizuálního sektoru nebo americká touha dál blokovat evropskou infiltraci do svého ikonického leteckého průmyslu.
Vyjednavači budou muset překonat také závažné strukturální překážky. V době, kdy se Evropská komise usilovně snaží zajistit ode všech 27 členských států jasný mandát k vyjednávání, se budou USA potýkat s vlastními vnitřními koordinačními problémy.
Evropským zemím se v roce 1992 podařilo vytvořit jednotný trh nikoliv tím, že harmonizovaly všechny své standardy a regulace, nýbrž tím, že se dohodly na jejich vzájemném uznávání. Je-li nějaký produkt schválen k prodeji v jedné členské zemi EU, považuje se za natolik bezpečný, že se může prodávat i ve druhé. Obdobná politika „vzájemného uznávání“ by mohla být také klíčem k úspěchu obchodních jednání mezi USA a EU, avšak jen v případě, že obě strany dokážou překonat předsudky zakódované v jejich regulačních a politických systémech.
Tyto bariéry jsou obzvláště výrazné v USA, kde Kongres dohlíží na právní rámec, v němž se pohybují federální regulační úřady – jako například Úřad pro ochranu životního prostředí nebo Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Nejenže musí americká administrativa a její federální úřady akceptovat, že bezpečnostní norma zavedená a odzkoušená ve Frankfurtu či Aténách je rovnocenná americké, ale musí s tím souhlasit i kongresové výbory. EU by zase musela přehodnotit například svou politiku v oblasti potravin.
Unie překonala národní předsudky vůči zavedení jednotného trhu tím, že vytvořila proces právně závazného schvalování kvalifikovanou většinou, díky čemuž mohly být jednotlivé členské státy v otázce konkrétních regulací přehlasovány. Pro prolomení nevyhnutelných zádrhelů v transatlantických jednáních o regulaci však takový přístup nelze znovu použít.
Vzhledem k těmto závažným překážkám není nijak překvapivé, že se Pracovní skupina EU-USA spokojila se skromnějším měřítkem úspěchu jednání o TTIP. To však nijak nepopírá hodnotu tohoto partnerství.
Ačkoliv transatlantická cla dosahují v průměru pouhých 3-5% (přičemž vyšší hodnoty existují u některých citlivých produktů), jejich zrušení by mělo značný dopad vzhledem k tomu, že bilaterální obchod dosahuje celkového objemu 650 miliard dolarů ročně. Zjednodušení celních procedur a otevření trhů pro veřejné zakázky by mohlo přinést další výhody. A zavedení formálního mechanismu pro transatlantické konzultace v oblasti regulací se nakonec v jednom sektoru za druhým vyplatí.
TTIP, které bude podepsáno v roce 2015, možná není revoluční a všeobsažnou dohodou, v niž mnozí pozorovatelé doufají. Zůstává však klíčovým krokem směrem k vytvoření integrovanějšího transatlantického trhu.
Robin Niblett je ředitelem nevládní organizace Chatham House.
Copyright: Project Syndicate, 2013.