Ve svém volném čase čtu knihu Plutokraté, kterou napsala Chrystia Freeland. Ta se zajímavým pohledem dívá na nejbohatší lidi světa s tím, že je ani neodsuzuje, ani se nesnaží je bránit. Snaží se je pouze pochopit. Klíčovou otázkou pak je to, proč mají dnešní superboháči o tolik více majetku, než tomu bylo dříve. Podle autorky s tím nemá co do činění jeho zdědění, protože dnešní plutokraté jsou většinou pracující boháči, kteří pracují více hodin týdně než většina jejich podřízených. Takový přístup není ničím novým, a to zejména v USA. Rozdíl spočívá v míře bohatství. Branko Milanovic navrhl způsob jejího měření na základě počtu spoluobčanů, jejichž roční práci by daný objem bohatství zaplatil. Průmyslník Andrew Carnegie si mohl teoreticky pořídit 48.000 pracujících Američanů, John D. Rockefeller 116.000. U Michaila Chodorkovského to v roce 2003 bylo 250.000 lidí a současný nejbohatší člověk světa Carlos Slim by zaplatil práci 400.000 Mexičanů.
Někteří plutokraté dneška zbohatli tím, že se přiživují na moderním státě, který je sám o sobě bohatší než v minulosti. Nejzajímavější jsou ale ti, jejichž bohatství a hlavně jeho růst mají základ ve fungování trhu. Mezi nimi jsou tací, kteří těží z tzv. Marshallova efektu. Alfred Marshall pozoroval, že ti nejlepší v každém oboru bohatnou pokaždé, když bohatnou jejich klienti. Týká se to široké škály činností od opery, přes malířství až po management. K tomu se přidává tzv. Rosenův efekt, který popsal Sherwin Rosen. Ten je založen na tom, že dnešní technologie umožňují získat mnohem širší publikum. Luciano Pavarotti byl například schopen vydělávat více než Elizabeth Billington, protože jeho zpěv byl nahrán na CD a vysílán v televizi a rádiu. Popsané dva efekty ale nepopisují zdaleka celou příčinu toho, proč jsou dnešní boháči o tolik bohatší než jejich předchůdci.
Kniha tak poukazuje i na práci Rogera Martina, který tvrdí, že v 19. století o rentu soutěžila práce a kapitál. V dnešní době se však jedná o boj mezi kapitálem a talentem. Patrné je to například na sportovních hvězdách, ale triumf talentu je nejvíce vidět ve světě financí. Šéfové obchodovaných finančních firem berou mnohem více než jejich kolegové v nefinančních sektorech. A 25 nejlepších hedge fond manažerů bere více než všichni ředitelé firem v indexu S&P 500 dohromady. Podle knihy je v tomto ohledu rozhodující vliv ředitelů firem na jejich dozorčí orgány. Cituje v této souvislosti jednu studii, která došla k následujícímu závěru: Růst hodnoty společnosti o 10 % vede k 3% růstu odměn jejího ředitele, ale pouze k 0,2% růstu odměn ostatních zaměstnanců.
Co když však odměny neodrážejí skutečné dovednosti, ale pouze jejich iluzi? Daniel Kahneman při hledání odpovědi na tuto otázku provedl analýzu odměn investičních poradců a jejich výsledků. Našel v podstatě nulovou korelaci i přesto, že oficiálně měly být jejich odměny závislé na výkonu portfolia, které svým klientům vybrali. Když pak byli s výsledky studie seznámeni nadřízení poradců, žádné změny v systému odměňování neprovedli. Kahneman to vysvětluje tím, že v celém systému je hluboce zakořeněná iluze dovedností a pokud ji fakta zpochybní, jsou namísto této iluze odmítnuta tato fakta.
Autorem je Ed Dolan.
(Zdroj: EconoMonitor)