Když Organizace spojených národů vyhlásila v září 2000 Rozvojové cíle tisíciletí (MDG), angažovala celé mezinárodní společenství pro společnou vizi. MDG, které vyprší v roce 2015, signalizovaly novou éru globální spolupráce a odstartovaly skutečný pokrok v oblasti vyzvedávání milionů lidí z extrémní chudoby, přístupu ke vzdělání a zajišťování větších práv žen.
Osm původních MDG, mezi které patří i snížení dětské úmrtnosti nebo zajištění všeobecného základního vzdělání, bývá chváleno za jednoduchost a změřitelnost. Uchopily abstraktní a nesmírně velký problém a přetavily ho v dosažitelné cíle. Jak ovšem s oblibou říkal Albert Einstein: „Ne všechno, co se počítá, lze spočítat a ne všechno, co lze spočítat, se počítá.“
Dnes je důležité, abychom se nenechali chytit do pasti toho, co fungovalo v minulosti. Máme-li uspět, musí se agenda po roce 2015 vymanit z původních mantinelů. Musí být založená na úplnější interpretaci toho, co obnáší rozvoj – na interpretaci, která bere v úvahu i složitější otázky, jako je migrace. Jinak by mohla globální rozvojová agenda ztratit důležitost, a tím i vliv na ty, jichž se bezprostředně dotýká.
Možná je pochopitelné, že se původní MDG nezmiňovaly o vnitřní ani mezinárodní migraci. Jde o politicky citlivá témata, která by mohla mezinárodní společenství spíše polarizovat než sjednocovat. Naše empirické chápání toho, jak na sebe migrace a rozvoj vzájemně působí, bylo navíc v té době omezené; existovalo málo údajů, na jejichž základě jsme mohli formulovat měřitelné cíle.
Migrace je však původní strategie pro lidi snažící se uniknout z chudoby, zmírnit riziko a vybudovat si lepší život. Provází nás už od úsvitu lidstva a dnes má značný ekonomický dopad. Peníze zasílané migranty domů překračují hodnotu veškeré zahraniční rozvojové pomoci dohromady, nemluvě o daních zaplacených migranty, o jejich investicích a o obchodu, který stimulují.
Když se zamýšlíme nad rozvojovou agendou pro příští generaci, má klíčový význam také pochopení, že migrace představovala životně důležitou sílu už při plnění původních MDG. Na světě dnes žije odhadem 215 milionů mezinárodních migrantů – přičemž se očekává, že toto číslo vzroste do roku 2040 na 400 milionů – a dalších 740 milionů vnitřních migrantů, kteří se v rámci států přesouvají z venkovských do městských oblastí. Každý z nich obvykle podporuje mnoho rodinných příslušníků doma, což rovněž přispívá ke zvyšování kvality života celých komunit.
V Bangladéši například žije pod hranicí chudoby pouhých 13% domácností, které pobírají peníze ze zahraničí, oproti 34% domácností, které žádné peníze od migrantů nedostávají. Důkazy z Latinské Ameriky, Afriky, jižní Asie i odjinud ukazují, že peníze od zahraničních migrantů zmírňují hloubku a závažnost chudoby a že disproporčně vysoká část těchto dodatečných příjmů putuje do vzdělání a zdraví. Ve venkovském Pákistánu jsou platby od migrantů spojovány s vyšší školní docházkou, zejména u dívek. A takto lze pokračovat.
Odhlédneme-li od dat, pak neexistuje větší symbol rostoucí provázanosti světa než pohyb lidí. Podaří-li se nám v nadcházejících generacích dosáhnout významného hospodářského pokroku, bude jedním ze stěžejních důvodů skutečnost, že se lidé smějí svobodněji pohybovat. Rozvinuté země vzhledem ke svému nepříznivému demografickému trendu migranty potřebují a rozvojové země je potřebují také – nejen pro jejich ekonomický příspěvek, ale i pro společenskou a kulturní rozmanitost, kterou přinášejí.
Tím nechci popírat, že migrace má i své nedostatky. Přesto migrace neustane a je stále silnější. K monoetnické minulosti se již navrátit nelze, takže se úspěšné společnosti budou muset adaptovat na rozmanitost.
Experti na rozvoj dnes obvykle považují migraci za projev selhání: pokud rozvojová politika funguje, lidé by neměli mít zájem stěhovat se jinam. V důsledku toho bývá migrace pokládána za problém, který je třeba řešit – nikoliv za řešení problému.
Migrace by se však neměla považovat za dobrou ani za špatnou; je to prostě přirozená součást lidského stavu. Lidé migrují z chudých zemí, středněpříjmových zemí i bohatých zemí. Putují ze severu na jih, z jihu na sever, z jihu na jih i ze severu na sever.
Nejpravděpodobnějším výsledkem debaty o globální rozvojové agendě po roce 2015 bude něco mezi přístupem ve stylu MDG – tedy konkrétními a měřitelnými cíli pro snížení extrémní chudoby – a nově se rýsující interpretací trvale udržitelného rozvoje, která klade důraz na složité síly vzájemné provázanosti, jako jsou migrace nebo klimatické změny. V nedokonalém světě politiky by byla tato střední cesta pozitivním výsledkem.
Naštěstí se i pro migraci vyvíjí ten typ měřitelných výsledků, který MDG až dosud vyžadovaly. Zastřešujícím cílem je navrhnout „cestovní mapu“, která nás dokáže dovést od dnešního špatně řízeného, vykořisťovatelského systému lidské mobility k systému dobře řízenému, jenž bude chránit práva migrantů a zohledňovat důsledky a příležitosti migrace.
Ideální výsledek by zaměřil pozornost na potřebu omezit bariéry všech druhů lidské mobility – tedy vnitřní i státní hranice – tím, že sníží jejich ekonomické a sociální náklady. Taková agenda zahrnuje jednoduchá opatření typu snížení poplatků za víza i složitější reformy, například umožnění migrantům, aby mohli bez sankcí měnit zaměstnavatele, nebo zvýšení podílu migrantů, kteří se těší právní ochraně a pracovním právům.
V zásadě jde o to, že pokud učiníme z migrace součást rozvojové strategie světa, bude to mít významný dopad na životy migrantů a zajistí jim to lepší přístup k právům a k plodům vlastní práce. A co je možná ještě důležitější, mohlo by to změnit veřejné vnímání migrantů tak, aby začali být pokládáni spíše za požehnání než za metlu.
Peter Sutherland je zvláštním zástupcem generálního tajemníka Organizace spojených národů pro otázky migrace.
Copyright: Project Syndicate, 2013.