Na Kypru končí jedno období, kdy tato země sama sebe propagovala jako místo, kde si boháči mohou uložit své peníze a nikdo se jich nebude na nic ptát. Možná, že ale došlo k ještě významnějšímu posunu. A to ve vnímání neomezeného pohybu kapitálu, který byl doposud považován za pozitivum po celém světě.
Vždy tomu tak nebylo. Po druhé světové válce byla za vhodnou politiku ještě dvě desetiletí považována politika limitovaného pohybu kapitálu. Například Velká Británie omezovala investice svých občanů v zahraničí až do roku 1979, jiné země udržovaly podobná omezení až do 80. let. Časem ale vyšly z módy, zčásti to bylo způsobeno tím, že jsou s nimi spojeny náklady. Obecně přijímaná ekonomická teorie pak tvrdí, že podobná omezení snižují růst a ideologie volného trhu dokonce věří, že trhy nejlépe vědí, kudy se mají peníze pohybovat.
Země, které se k omezení toku kapitálu později uchýlily, tak byly považovány téměř za vyvrhele. Příkladem je Malajsie, která tak učinila v roce 1998. Pravda je ale taková, že neomezený tok kapitálu se stále více jeví jako nepodařený experiment. Dnes je těžké tomu věřit, ale během třiceti let po druhé světové válce byly krize dnešního rozsahu v podstatě neznámé. Od roku 1980 se ovšem situace mění: Mexiko, Brazílie, Argentina a Chile v roce 1982, Švédsko a Finsko v roce 1991, znovu Mexiko v roce 1995, Thajsko, Malajsie, Indonésie a Korea v roce 1998, v roce 2002 Argentina. A samozřejmě poslední kolo s Islandem, Irskem, Řeckem, Portugalskem, Španělskem, Itálií a Kyprem. Obecně se tvrdí, že problémem těchto zemí byla fiskální nezodpovědnost. To však byla pravda pouze u Řecka. Lepším vysvětlením je nezodpovědné chování bankéřů, protože to bylo na vině v řadě zemí počínaje Švédskem a konče Kyprem. Primární příčinu však představuje velký příliv kapitálu.
Nejsem samozřejmě jediný, kdo si povšiml korelace mezi tím, jak byla uvolňována omezení toku mezinárodního kapitálu a tím, jak se začaly šířit finanční krize. Dani Rodrik z Harvardu na to začal upozorňovat již v 90. letech. Až donedávna tu byl ale protiargument, který tvrdil, že problém se týká pouze chudších zemí. Bohaté ekonomiky měly proti němu být z nějakého důvodu imunní a nehrozilo jim riziko toho, že do nich rychle přiteče velký objem peněz a poté je zase rychle opustí. Byla to jistě lákavá myšlenka, ale vývoj v Evropě ukazuje, že šlo spíše o přání.
Nečekám, že nyní přijde obrat a začneme odmítat volný pohyb peněz. Tento pohled ale může ztrácet na atraktivitě s tím, jak budou vlády intervenovat, aby omezily rychlost pohybu kapitálu mezi jednotlivými zeměmi. Globální kapitalismus zřejmě míří k tomu, aby se stal mnohem méně globální. A to je v pořádku. V současné době se totiž zdá, že doba, kdy nebylo tak jednoduché přesouvat velký objem peněz do zahraničí, nebyla zase tak špatná.
Autorem je Paul Krugman.
(Zdroj: NYtimes)