V současné době můžeme pozorovat džihád proti nízkým sazbám. Vedou ho sadomonetaristé, kteří požadují růst sazeb i v době, kdy se ekonomika nachází v depresi. Jejich původ má hluboké kořeny. Ty jsou patrné v Schumpeterově varování před tím, že uvolněná monetární politika „zastaví dílo deprese ještě před jeho dokončením“, či v Hayekově varování před „vytvářením umělé poptávky“. S problémy se prostě nesmí nic dělat!
Musím uznat, že další vzedmutí vlny sadomonetarismu jsem nečekal. Nejdříve problém spočíval spíše v tom, že mnoho ekonomů věřilo, že na krizi by měla reagovat hlavně monetární politika. Bylo tak nutné přijít s argumenty, které ukazovaly, že v prostředí, kdy sazby leží u nuly, je nutno použít politiku fiskální. Nyní jsme se ale dostali do fáze, kdy rozpočtové semetriky zabily fiskální politiku a zaměřily se na politiku monetární. Jejich útok je ale velmi matoucí. Moderní sadomonetarismus se koneckonců točí kolem předpokladu, že trhy jsou samy o sobě schopny vše vyřešit. Podle tohoto pohledu vytváří problémy pouze tištění peněz a Fed tak musí okamžitě ukončit monetární uvolňování.
Problém je ale následující: Jestliže má mít uvolněná monetární politika nějaký efekt, trhy musí reagovat iracionálně a jejich reakce na ni bude velmi přemrštěná. Vezměme si například tvrzení, že Fed a jeho uvolněná politika způsobily bublinu na trhu s nemovitostmi a následně všechny další problémy. Je pravdou, že sazby u hypoték byly před krizí relativně nízko. Relativně k úrovni běžné v 90. letech klesly asi o 20 %. To by mohlo samo o sobě vyvolat asi tak 25% růst cen nemovitostí. Kdybychom brali do úvahy sazby reálné, byl by tento odhad vyšší. Když si ale uvědomíme, že do ceny nemovitosti promlouvají i jiné faktory, odhad by byl nižší. Ani náhodou ale tímto postupem nevysvětlíme to, že ceny nemovitostí se mezi lety 2000 – 2006 zdvojnásobily.
Můžeme tvrdit, že právě nízké sazby vyvolaly vlnu iracionálního chování, kdy se dlužníci i věřitelé začali chovat nesmyslně. Já se kloním k tomu, že tuto roli sazby nehrály. I když ale budeme vinit Fed, musíme uznat, že trhy jsou velmi iracionální a nestabilní. Pokud mohou tak přecitlivěle reagovat na monetární politiku, proč se domnívat, že jsou schopny reagovat racionálně na ekonomické šoky?
Sadomasochismus tak vykazuje známky vnitřní nekonzistence. Viní centrální banky z veškeré nestability a požaduje nulové intervence. Tato tvrzení ale může činit pouze s předpokladem, že trhy jsou iracionální a nestabilní. Nemyslím si však, že sadomonetaristé mají celou věc do hloubky promyšlenou. U nich jde o jednoduchou úvahu „uvolněná politika = hřích“. Tak se ale ekonomická politika nedělá.
V Evropě proti uvolněné monetární politice a nákupům vládních dluhopisů ze strany ECB zase stojí obavy z morálního hazardu. Tedy z toho, že tyto nákupy uvolní tlak na země, které sledují politiku úspor, a ty by ve své snaze polevily. V roce 2012 ale hrozba úplného kolapsu tyto obavy přehlušila a ECB rozjela své intervence. A problém morálního hazardu se skutečně objevil, i když ne tam, kde ho většina čekala. Politiku ECB totiž začali zneužívat ti, kteří před morální hazardem nejvíce varovali.
Výsledkem intervencí ECB byl pokles rizikových spreadů, zastánci úsporných opatření ale tento pokles vydávají za úspěch jimi doporučované politiky. Evropská komise například chválí portugalskou vládu za to, že dále sleduje politiku fiskálního utahování, která přináší „rostoucí důvěru investorů“. Evidentně tím myslí klesající spready, které ale s touto politikou nemají nic společného. Evropská komise se však rozhodla, že si jejich pohyb přičte k dobru, protože to je po třech letech utahování asi jediná dobrá zpráva. Intervence ECB skutečně přináší morální hazard – její výsledky jsou využívány jako argument pro pokračování se špatnou politiku.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)