Centrální bankovnictví není žádná velká věda, nejde ale ani o něco vyloženě triviálního. Ben Bernanke se na počátku své akademické kariéry pečlivě věnoval vztahu mezi finančním systémem a reálnou ekonomikou, a to zejména s orientací na období Velké deprese. Jeho rozhodné kroky v čele Fedu zachránily americkou ekonomiku od možné katastrofy. Až na krátké období váhání, kdy byl pravděpodobně ještě pod vlivem Alana Greenspana, měl většinou správný úsudek i schopnost jej vysvětlit.
Před krizí se diskuse uvnitř Fedu dlouhodobě zaměřovala hlavně na jeho dvojí mandát. V jeho rámci by měl udržovat jak stabilní ceny, tak vysokou zaměstnanost. S jedním nástrojem, kterým jsou krátkodobé sazby, není lehké tyto dva cíle dosáhnout. Představme si například situaci s vysokou nezaměstnaností i inflací. Jeden cíl pak stojí přímo v protikladu k druhému. Bernanke ale podobnému problému čelit nemusel, protože podobná kombinace během krize nenastala a Fed tak mohl sazby držet nízko. Při založení Fedu ovšem v centru pozornosti neležela ani inflace, ani nezaměstnanost. Cílem bylo hlavně udržet finanční stabilitu a vyhnout se bankovní panice, která vznikla například v letech 1873, 1884, 1890, 1893 či 1907. Tehdy šlo především o runy na banky – situace, kdy masová snaha o vybírání vkladů mohla jinak solventní banku dotlačit k bankrotu. Tento problém je ale dnes vyřešen, protože Fed má neomezenou možnost bankám půjčovat a funguje jako věřitel poslední instance. K runům tak nedochází, protože věřitelé bank nemají důvod obávat se o své pohledávky.
V dnešní době existuje mnoho institucí, které plní funkci bank a převádějí krátkodobé závazky na dlouhodobé pohledávky (například půjčky podnikům). Složitost systému a jeho skryté rysy jsou důležitější, než bychom se mohli domnívat. Podobné instituce jsou většinou silně zapáčené a i malé zisky generované jejich aktivy jsou tak díky dluhu vysokými zisky pro jejich akcionáře. Pokud ale dojde ke ztrátám, kapitál je rychle zničen a hrozí riziko defaultu. Finanční instituce si navíc ve velkém měřítku půjčují navzájem. Je tak přirozené, že se v nejisté době snaží o to, aby jim bylo splaceno maximum pohledávek. A opět dochází k tomu, že se likvidita rychle mění v insolvenci. Hustě propojený a vysoce zadlužený systém je tak velmi náchylný ke kolapsu.
Popsaná zranitelnost se projevila v roce 2008 a její důsledky cítíme dodnes. je příkladem instituce silně propojené se systémem, která musela být zachráněna i přesto, že tato záchrana znamenala zároveň velmi nechutný krok. Pokud by totiž padla, škody by byly obrovské. Asi největší taktickou chybou té doby bylo rozhodnutí nechat padnout Lehman Brothers. Ne proto, že by si jeho věřitelé a akcionáři zasloužili něco lepšího. Důvodem je to, že tento pád značně zvýšil paniku na trzích. Bernanke tvrdí, že nešlo postupovat jinak, protože Lehman byl insolventní, ale já si tím nejsem jistý. Z celé věci je každopádně jasné, že se Fed nemůže soustředit pouze na monetární politiku.
Bernanke uvádí, že finanční paniku a následný šok roku 2008 lze porovnat s prasknutím internetové bubliny v roce 2001. Po roce 2001 ale k žádným velkým škodám nedošlo, přišla jen mírná recese. V čem tedy spočívá rozdíl? Je v tom, že finanční systém se stal mnohem více zranitelnější. Jsme tedy opět u větší propojenosti spojené s neprůhledností. Bernanke tvrdí, že řešením je lepší regulace. Musíme se ale ptát, proč regulace před poslední krizí tak zklamala. Podle Bernankeho byli regulátoři pod vlivem tzv. „velkého uklidnění“. V roce 1929 se zase hovořilo o „nové éře“. Zastánci zjednodušené víry v to, že vše vyřeší trhy a regulaci je třeba zmenšovat, s námi byli tehdy a jejich názory zaznívají i dnes.
Je možné, že bychom byli schopni propíchnout bublinu ještě předtím, než bude příliš veliká? Podle některých názorů by Fed měl bojovat s inflací na trzích aktiv stejně jako s inflací na trhu zboží a služeb. Jako obvyklý protiargument zaznívá to, že bublinu lze jen velmi složitě detekovat. Něco pravdy na tom je. Pokud by Greenspan rychle ukončil dot.com boom, byl by tvrdě kritizován těmi, kteří na něm profitovali. Je těžké si představit, jak by se efektivně bránil. Fed by navíc musel mít pro prevenci bublin nějaký účinný nástroj. Sazby jím nejsou, protože sice mohou zastavit bublinu, zároveň ale vyvolají recesi.
Osobně by mě velmi zajímala Bernankeho analýza pomalého oživení z poslední recese. Obvykle zmiňuje útlum na trhu realit a dalších, s ním souvisejících, odvětvích. K tomu se přidává stagnace a recese v Evropě spolu s jejím sebevražedným utahováním, které přichází v té nejhorší době. Podle mého názoru ale hraje významnou roli i pokles bohatství, který dolehl na výdaje domácností, ale pravděpodobně i firem. Zajímal by mě také odhad toho, jaký efekt sebou nese rostoucí příjmová nerovnost.
Autorem je držitel Nobelovy ceny Robert M. Solow, profesor ekonomie na MIT.
(Zdroj: Newrepublic)