Mnoho vyspělých ekonomik dosáhlo vysokého zadlužení. U některých zemí je namístě snaha o rychlejší konsolidaci, u některých je lepší s ní počkat na pozdější dobu. Správné rozhodnutí závisí na pečlivém uvážení konkrétní situace. Pokud jsou fiskální multiplikátory vysoké, snížení vládních výdajů a zvýšení daní má i v krátkém období velký dopad na produkt a výsledný vliv na poměr dluhu k HDP je naopak malý. HDP může dokonce klesnout více než dluh a zpočátku tak může míra zadlužení dokonce vzrůst. Vysoké multiplikátory ale samy o sobě nemají vliv na načasování konsolidace. Jestliže zůstanou vysoké i v budoucnu, projde si ekonomika stejně bolestivým procesem. Kdyby ale měly do budoucna klesnout, měla by většina rozpočtové konsolidace proběhnout až v budoucnu.
Existují minimálně tři důvody, proč by nyní měly být multiplikátory vyšší než v budoucnu. Nominální sazby leží blízko nuly a centrální banky mají tudíž menší prostor pro pokusy o vyvážení fiskálního utahování. V budoucnu dojde k normalizaci sazeb a bude větší prostor pro reakci na fiskální politiku. Multiplikátory by se mohly pohybovat blízko nuly. Současné multiplikátory zvyšuje i špatně fungující finanční systém. Spotřeba tak více závisí na současných příjmech, investice na současných ziscích. Uzdravování finančního sytému by mělo vést k tomu, že tento efekt bude slábnout. A několik studií zjistilo, že multiplikátory jsou vyšší během období, během kterých se v ekonomice nachází mnoho nevyužitých kapacit.
Dalším argumentem pro pozdržení konsolidace je nízký růst. Ekonomika je tak, co se týče možnosti pádu do recese, zranitelná. Konsolidace je tedy v takové situaci rizikovější než při běžné výši růstu. Současná fiskální konsolidace v USA tudíž není tak škodlivá, protože poptávka soukromého sektoru je relativně silná. Opak platí o zemích, kde je tato poptávka slabá. Máme jen obecnou představu o tom, kde se nachází kritická hranice růstu. Víme ale například, že pokles růstu ze 4 % na 2 % má jen minimální dopad na objem špatných úvěrů, ale pokles z 2 % na 0 % má dopad daleko větší (s přímým vlivem na celý bankovní sektor a nové úvěry).
Třetí argument pro pozdější konsolidaci souvisí s rizikem poškození dlouhodobého růstu. Například DeLong a Summers tvrdí, že takzvaný proces hystereze spojuje krátkodobé cykly a dlouhodobý trend. To znamená, že fiskální politika má dlouhodobý dopad na růst ekonomiky. Opět ale platí, že tento efekt nemá sám o sobě vliv na načasování konsolidace. Její pozdržení je namístě pouze v případě, že hystereze by byla v budoucnu slabší, než je tomu dnes. Ale podobně jako u multiplikátorů existuje řada důvodů, proč by tomu tak mělo dnes skutečně být. Pokud je například nezaměstnanost dlouhodobě nízká, podíl dlouhodobě nezaměstnaných se drží také nízko. A naopak. Ztráty dovedností a znalostí jsou přitom patrné zejména u dlouhodobě nezaměstnaných a hystereze tedy způsobuje problém hlavně v období vysoké nezaměstnanosti.
Motivací fiskální konsolidace jsou náklady spojené s vysokým dluhem. Většinou se hovoří o dvou typech těchto nákladů: Vysoký dluh vede k problémům při tvorbě kapitálu a dluhem vyvolané vysoké daně snižují efektivitu fungování ekonomiky. K těmto faktorům ale musíme přičíst ještě další. Obavy z defaultů zvyšují rizikové spready, které snižují schopnost vlády splácet dluh a zvyšují náklad půjček i u soukromých subjektů. S rizikem defaultu se následně zvyšuje i nejistota týkající se budoucích daní a inflace. Všechny tyto efekty by pravděpodobně měly negativní dopad na růst.
V neposlední řadě si musíme být vědomi rizika existence různých rovnováh. „Dobrá“ rovnováha nastane v případě, kdy se investoři domnívají, že vláda bude schopna své dluhy splatit. „Špatná“ nastane, když investoři vládě nevěří. Obecně se nedá předpovídat, které rovnováhy bude dosaženo a investoři tak mají tendenci se podobným nejistotám prostě vyhnout. Situaci může řešit centrální banka, která intervenuje na trhu a udržuje sazby nízko. Není ale jednoduché určit, ve které rovnováze se trh nachází a jaká je výše sazby odpovídající té „dobré“. Centrální banka navíc nemusí být ochotná k tomu, aby zvyšovala objem rizika ve své rozvaze.
I silná a dlouhodobá fiskální konsolidace snižuje poměr dluhu k HDP pomalu. Například jeho snížení ze 100 % na 60 % by pravděpodobně zabralo několik desetiletí. Zadlužení tedy bude vysoké ještě dlouhou dobu. Jsou tu ale i dobré zprávy. Trhy nehledí jen na současné dluhy a deficity, zajímá je důvěryhodnost. Nejde tedy o to, určit nějakou kritickou hranici zadlužení, ale o získání kredibility. Významný je tak střednědobý plán konsolidace, fiskální pravidla a v některých případech i penzijní a zdravotní reformy. Intenzita současné konsolidace by pak měla záviset i na síle poptávky soukromého sektoru. Tuto možnost ale samozřejmě nemají země, které již ztratily přístup na trhy.
Uvedené je výtahem z „Fiscal consolidation: At what speed?“, autory jsou Olivier Blanchard a Daniel Leigh.
(Zdroj: VOX)