Velké firmy podle mého trpí mnoha neduhy. Často se ve spojitosti s nimi mluví o úsporách z rozsahu a dalších faktorech zvyšujících efektivitu, moje zkušenost ale říká, že zrovna tak se v nich aktivizuje hodně mikrokurvítek. Platí to zejména o odvětvích, kde dominuje lidská práce a ne fyzický kapitál. Lidé ve firemním davu ztrácí tah na branku, či přesněji řečeno na zákazníka. Na důležitosti naopak nabírá snaha o prosazení se ve firmě – v jejích strukturách a úrovních. Korunu všemu pak dodávají zoufalé snahy o namotivování zaměstnanců ve stylu „pracovník měsíce“. Vše je svázáno vnitřními postupy, bují kreativitu dusící byrokracie. Na podněty zvenčí i zevnitř se reaguje se zpožděním poté, co jsou správně vyplněny všechny formuláře a žádosti, včetně žádosti o vyplnění formuláře pro vyplnění žádosti. Mám radši menší, flexibilní společnosti, které třeba nejsou všeobecně známé, ale každý tam má svůj prostor (výjimky ale samozřejmě najdeme všude a na obou stranách spektra).
Čerstvá studie „Small isn’t always beautiful: The cost of French regulation“ (Luis Garicano, Claire Lelarge, John Van Reenen, květen 2013) se zaměřuje na to, jak efektivní jsou malé firmy ve srovnání s těmi většími. Vedle toho ukazuje, jak regulace ve Francii uměle posouvá firmy do té méně efektivní skupiny. Tou jsou ale menší firmy. Konkrétně jde o následující: Regulace firem ve Francii prudce roste poté, co jejich počet zaměstnanců překročí magické číslo 50. Firmy tak mají motivaci k tomu, držet počet svých zaměstnanců pod touto hranicí. Ve hře jsou dvě síly – efektivní a produktivní firmy by samy o sobě přirozeně rostly, regulace ale jejich růst často zastavuje na určité umělé úrovni. Překročí ji jen firmy, které jsou schopny dosáhnout takové velikosti, při které jsou dodatečné náklady spojené s regulací ve srovnání s dodatečnými zisky relativně malé. Autoři studie odhadují, že toto umělé brzdění firem stojí francouzskou ekonomiku přes vyšší nezaměstnanost až 4 % HDP.
Problém regulace je plný paradoxů, mísí se v něm regulace skutečně potřebná s regulací typu „dej blbci funkci, vymyslí lejstro“. Sami se sebou vedeme regulační závod, kdy část populace vymýšlí, jak tu současnou obejít a druhá část ji dalšími a dalšími omezeními honí sem a tam. Zároveň mezi oběma skupinami probíhá volný pohyb osob a informací. Není to ale vyloženě moje téma. Co mě skutečně zaujalo, je ve studii prezentovaný odhad celkové produktivity faktorů ve firmách v závislosti na tom, kolik zaměstnanců mají. Vypadá následovně:
Růst produktivity v závislosti na zvyšujícím se počtu zaměstnanců je podle tohoto odhadu skutečně znatelný. Pokud má společnost 100 zaměstnanců, je její produktivita ve srovnání s firmou o několika zaměstnancích standardně asi dvojnásobná.
Jak jde uvedený graf dohromady s mými úvahami v úvodu? Na první pohled moc ne. Moc bych ale za to nedal, že bychom nakonec našli často pozorovaný U-vztah. Tedy takový, že s rostoucí velikostí firmy/počtem zaměstnanců produktivita roste, ale jen do určitého bodu. Po něm se situace zhoršuje. Podle uvedeného grafu je jisté jen to, že tato hranice by byla někde nad 100 zaměstnanci. Ale na této úrovni to stále nejsou žádní dinosauři. V uvedeném měřítku se stále bavíme spíše o tom, jak malou firmou je dobré být.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.