Globální ekonomická krize nutí politiky i ekonomy ke změně postoje týkajícího se makroekonomické politiky. Pád Lehman Brothers ukázal, jak málo pozornosti jsme věnovali finančnímu systému a jak omezené jsou možnosti monetární politiky. Pak přišla krize v eurozóně, která vedla k přehodnocení názorů na fungování měnové unie a fiskální politiky. Celou dobu jsme improvizovali, což platí o použití nekonvenční monetární politiky, počáteční fiskální stimulace, rychlosti fiskální konsolidace i využití makroprudenčních nástrojů.
Už brzy po propuknutí krize se ukázalo, že centrální banky nemohou cílit pouze inflaci a doufat, že produkt zůstane blízko potenciálu. Zdá se totiž, že vztah mezi inflací a produktem se změnil. Většina odhadů ukazuje, že téměř všechny vyspělé ekonomiky trpí velkou produkční mezerou, inflace se ale stabilizovala namísto toho, abychom pozorovali pád do deflace. Stejně tak se ukázalo, že i pod relativně klidnou makroekonomickou hladinou mohou růst významná finanční rizika. Použití sazeb není dobrým nástrojem pro řešení všech rizik, a když se ekonomika dostane navíc do situace, kdy se sazby blíží k nule, zbývají pouze kroky typu kvantitativního uvolňování.
Uvedené znamená, že pokud bude vztah mezi inflací a produktem nadále slabý, centrální banky se budou muset více zaměřit na cílení ekonomické aktivity. Navíc se musíme zabývat tím, jak se dostat dále od pasti likvidity, protože po pádu do ní jsou možnosti centrální bank omezené. Makroprudenční nástroje pak pravděpodobně omezí rizika finanční, neměli bychom ale čekat, že je úplně eliminují. Dále tak budeme řešit to, zda a nakolik používat monetární nástroje k dosažení finanční stability.
Samostatnou kapitolou je fiskální politika v době vysokého veřejného zadlužení a nízkého růstu. Nyní již chápeme, že zadlužení vlády může rychle vzrůst kvůli problémům bankovního sektoru, různým zárukám, a podobně. K tomu se přidává možnost vzniku krizí, které po čase již živí samy sebe. To ukazuje příklad Itálie a Španělska, kde musela zasáhnout ECB a eliminovat vzniklou „špatnou“ rovnováhu. Není pochyb o tom, že následující desetiletí bude desetiletím fiskální konsolidace a možná i pomalého růstu. Bezpochyby vznikne pokušení použít pro financování deficitů centrální banky. Bude tak důležité, aby jejich rozhodování bylo nadále dáno jen očekávaným vývojem inflace, produktu a finanční stability. Riziko fiskální dominance se zdá být menší v eurozóně, protože žádná z vlád tam nemůže sama o sobě změnit politiku ECB. Jinde tomu tak ale není.
V souvislosti se snahou snížit dluhy je hodně pozornosti věnováno výši fiskálních multiplikátorů. Podle našich odhadů jsou nyní výš, než je to obvyklé. Pro fiskální konsolidaci je pak významná situace na trzích. Přesvědčit trhy o tom, že proces konsolidace je důvěryhodný, vyžaduje i střednědobý fiskální plán. Ten by měl zahrnovat i reakci na možné šoky, včetně poklesu růstu. Existující automatické stabilizátory pomáhají, do dokonalosti ale mají daleko a měly by doznat úprav.
Uvedené je výtahem z „Rethinking macroeconomic policy: Getting granular“, autory jsou Olivier Blanchard, Giovanni Dell'Ariccia a Paolo Mauro.
(Zdroj: VOX)