Závidět Číně je až příliš snadné. Při současných tempech růstu zvětší čínská ekonomika za pouhých devět let svůj objem na dvojnásobek a podle odhadů se přitom 100 milionů lidí dostane nad hranici chudoby.
Porovnejme to s velkými ekonomikami západního světa. HDP eurozóny se dál potácí pod úrovní roku 2008 a Spojené státy se naposledy těšily růstu na čínský způsob v roce 1984, kdy stál benzin 1,10 dolaru za galon (3,8 litru) a z výrobní linky v Kalifornii sjel první Macintosh.
Vzhledem k chudokrevnému výkonu Západu v posledních letech těžko někoho překvapí, že se závist vůči hospodářské dynamice Číny projevila i v oficiální politice. Mezi nedávné příklady patří přímé tržní intervence (například americká snaha pozvednout domácí automobilový průmysl prostřednictvím programu „šrotovného“) nebo snaha britské vlády opětovně rozproudit domácí trh nemovitostí garancemi na hypotéky v rámci plánu „Help to Buy“.
Dokonce ani dosud nezávislé centrální banky se nevyhnuly tomuto plíživému posunu ke státem podporovanému kapitalismu. Americký Federální rezervní systém je jemně pobízen k tomu, aby nakoupil 90 % ročních čistých emisí amerických vládních dluhopisů, a v podstatě tak financoval americký fiskální deficit a prostřednictvím výsledných záporných reálných úrokových sazeb se postaral o to, aby podniky a jednotlivci, kteří nechtějí utrácet, nýbrž spořit, k tomu ztratili potřebnou kupní sílu.
Západní země se paradoxně posouvají k etatismu právě ve chvíli, kdy Čína zjevně směřuje opačným směrem – viz její nedávné kroky k liberalizaci finanční soustavy. Za pouhých deset let se podíl státem řízených bankovních úvěrů v Číně snížil z 92% celkové tvorby nových úvěrů na necelou polovinu.
Napodobitelský kapitalismus se však neobejde bez rizika; vlastně je nepravděpodobné, že při něm někdo nakonec nepřijde k úrazu. Snaze Západu napodobit Čínu brání jeho neschopnost navodit podmínky čínského růstu, jako je mobilizace pracovních sil, i jeho neochota zavádět opatření typu politiky jednoho dítěte. Koketování Západu se státním kapitalismem tak bude mít s větší pravděpodobností za následek špatnou alokaci kapitálu – něco na způsob ocelářského průmyslu s obrovským převisem nabídky, avšak bez hvězdného hospodářského výkonu státní ekonomiky.
Na druhé straně má také plíživý čínský posun k tržněji orientované formě kapitalismu potenciální nástrahy. Stačí se podívat na nedávné čínské problémy s takzvanými produkty řízení bohatství (WMP), abychom získali důkazy, že bez dostatečně silných regulačních institucí mohou reformní záměry působit problémy.
WMP se běžně nabízely jednotlivcům jako alternativa ke vkladovým účtům. Vložené prostředky se však poté investovaly do riskantnějších aktiv, která zahrnovala také „úvěry na dobré slovo“ společnostem, jako byly developerské firmy. Počet těchto úvěrů vzrostl v roce 2012 o 40 %, což na čínských oficiálních místech vyvolalo vážné obavy, že by se z WMP mohly stát příští finanční „WMD“ (zbraně hromadného ničení), protože banky měly silný motiv činit při poskytování úvěrů neekonomická rozhodnutí.
Následná státem řízená regulace WMP zbrzdila tvorbu úvěrů a vyvolala propad čínských akciových trhů. Nakonec by však tato opatření měla umožnit čínské šedé bankovní soustavě, aby pokračovala v růstu lépe řiditelným tempem a trvaleji udržitelným způsobem.
Existuje riziko, že vzhledem k absenci růstu na Západě se bude tamním vládám jevit hospodářská transformace směrem k čínskému modelu jako naléhavější. Západní ekonomický model však zajistil bezprecedentní životní úroveň. Tento úspěch by se neměl kvůli jedné krizi zlehčovat, jakkoliv je tato krize vleklá, a ekonomický model, který vytvořil dnešní životní úroveň, by se neměl bez pečlivého uvážení zavrhovat.
Naproti tomu rychlý růst Číny by neměl zastřít potřebu ekonomických změn v této zemi. Podle Mezinárodního měnového fondu překročí Čína někdy v letech 2020 až 2025 „Lewisův bod zvratu“ – ekonomové tak označují stav, kdy se obrovská nabídka levné pracovní síly v dané zemi vyčerpá a faktory jako mobilizace pracovních sil začnou přispívat k růstu stále menší měrou. Vzhledem k tomu, že výhody spojené s demografickým složením a objemem zdrojů začnou v nadcházejících letech slábnout, budou se důsledky špatné alokace kapitálu, které jsou v modelu státem řízené ekonomiky zákonité, dostávat stále více do popředí.
Jak ukazuje nedávná zkušenost Číny s WMP, hospodářské změny mohou obnažit staré problémy a vytvořit nové. Čínská transformace ze státem řízené v tržní ekonomiku tak paradoxně může vyžadovat naprosto největší míru plánování.
Alexander Friedman je globálním hlavním investičním ředitelem ve společnosti Wealth Management.
Copyright: Project Syndicate, 2013.