Pravicoví politici se často domnívají, že svobodné trhy představují řešení na naprostou většinu problémů. Vždy tomu tak ale není. Je pravdou, že konkurenční trhy znamenají přínos. Na to, aby fungovaly, musí být ale splněna řada podmínek. Pokud splněny nejsou, jejich fungování má do optima daleko. V reálném světě je takových příkladů dost a namístě je pak zvážit vládní intervenci. Příkladem může být následující:
Zajištění lidí v důchodu. Problém zde představuje morální hazard. Někteří lidé si na důchod spořit nebudou, protože se spoléhají na to, že společnost jim v každém případě pomůže. Řešením je donutit všechny, aby si každý měsíc spořili. I když to nemusí plně pokrýt jejich budoucí výdaje, alespoň do systému přispějí.
Zdravotní péče. V této oblasti trhy selhávají na dvou úrovních. První z nich je opět spojena s morálním hazardem. Jestliže se lidé budou domnívat, že se o ně společnost pokaždé postará a mohou vždy přijít k lékaři s tím, že je ošetří, mnoho z nich si zdravotní pojištění platit nebude. Řešením je donutit každého, aby si nějaké pojištění platil a do systému přispíval. Druhý problém souvisí s dostupností informací a nazývá se adverzní selekce. Jestliže lidé vědí o svém zdraví více než jejich zdravotní pojišťovna (což je pravděpodobné), dojde nakonec k tomu, že na trhu zůstanou jen ti, kteří jsou pro pojišťovny ztrátoví. Je tak nutné bránit tomu, aby došlo k třídění lidí na základě pravděpodobnosti jejich onemocnění. U zdravotní péče najdeme ještě další problémy. Lidé například o léčbě obvykle nevědí tolik, aby byli dostatečně informovaným klientem. Většinu těchto problémů řeší státem řízený zdravotní systém, který funguje ve většině vyspělých zemí.
Uhlíkové emise. Tento problém „externality“ je dobře znám a to samé platí i o jeho řešení. Náklady spojené se znečištěním se nepromítají do výsledků firem. Je proto nutné firmám tyto náklady vyvolat mechanismy jako je obchodování s povolenkami či zdaněním.
Problémy s fungováním trhu můžeme často vidět i ve finančním sektoru. Tam hrají rozhodující roli asymetrické informace. Například prodejci složitých finančních produktů o nich vědí většinou více než jejich kupci. Problém s informacemi se projevuje i možným stahováním vkladů z bank v případě, že panuje nejistota ohledně kvality jejich aktiv. The Economist před časem poukazoval na to, že velké globální firmy stále rostou a zvyšuje se i jejich politická moc. Jde o další selhání trhu, které se v některých případech snaží napravit regulátoři. Je ale třeba učinit mnohem více, a to zejména v oblasti finančního sektoru. Nesouhlas s intervencí na trzích většinou pramení z obav o utlumení růstu či vyšší moci vládního sektoru. Vládní intervence nás ale v podobných případech posouvají blíže ideálu konkurenčního trhu. Ti, kteří v něj věří, by je tak měli vítat a ne proti nim protestovat.
(Zdroj: The Fiscal Times)