Agentura Standard & Poor’s čelí od února letošního roku žalobě, která říká, že podvedla finanční instituce jako Western Federal Corporate Credit Union. Podle této žaloby agentura záměrně udělovala příliš optimistický rating u cenných papírů typu CDO a RMBS. Standard & Poor’s se tak měla snažit o zvýšení svého podílu na trhu a svých příjmů. Agentura uvedené popírá. To, že někteří její zaměstnanci proti praktikám firmy protestovali, popisuje jako „vnitřní handrkování“.
V žalobě není žádný statistický důkaz toho, že Standard & Poor’s manipulovala s ratingem. Na 6500 případech uděleného ratingu od Standard & Poor’s, a Fitch ale lze ukázat, že tento rating koreluje s tím, kolik zakázek daný klient ratingové agentuře poskytuje. Většinou se to projevuje u významných finančních institucí, které vydávají velký objem strukturovaných dluhopisů a agenturám tak zajišťují značnou část příjmů. Lepší rating jednotlivých tranší těchto dluhopisů se projevuje poklesem průměrného výnosu celé emise a tudíž i snížením nákladů, které se projeví v ziscích banky. V následujících dvou grafech je vyznačena korelace mezi tímto poklesem výnosů (osa y) a důležitostí klientů pro agentury (osa x). První graf se týká MBS, druhý ABS.
Standard & Poor’s tvrdí, že pokud chceme hovořit o tom, že rating byl objektivně příliš optimistický, museli bychom v dané době vědět, jaké riziko cenný papír skutečně nesl. Takovou objektivitu získat nelze. Z výše uvedeného je ale jasně vidět, jak byl rating vychýlený jedním směrem (výsledky jsou očištěny od efektu kvality kolaterálu a podobných vlivů). Korelace může mít více vysvětlení, je ale těžké najít takové, které by neodpovídalo popsanému vztahu.
Argumenty Standard & Poor’s jsou místy absurdní. V rámci své obrany tvrdí, že nikdy závazně neslíbila, že vytvoří objektivní a nezávislý rating. Namísto toho se snaží „poskytovat objektivní a analytický pohled“. Poukazuje ale i na to, že není možné podvést instituci produktem, který tato instituce sama vytvořila. Mezi její údajné oběti totiž patří i Citibank a . Tyto banky však samy vytvářely problematické CDO. To, kdo byl v celé věci obětí, zůstává skutečně otázkou, protože velké finanční instituce finanční produkty tvořily a zároveň do nich často i investovaly.
Uvedené je výtahem z „Corrupted credit ratings: Standard & Poor’s lawsuit and the evidence“, autory jsou Matthias Efing, Harald Hau.
(Zdroj: VOX)