Je těžké popírat fakt, že někteří ředitelé firem dostávají mnohem vyšší odměny, než by si zasloužili. Na to, jak vedení firem funguje a jak vytváří hodnotu pro akcionáře, má ale největší vliv struktura odměn, ne jejich výše. Způsob odměňování by měl totiž poskytovat motivaci pro přemýšlení o dlouhodobém výhledu společností a pro vyhýbání se nadměrnému riziku. V mnoha případech tomu tak skutečně je, jindy ale systém odměn působí přesně opačně.
Vhodným nástrojem může být například navázání výše odměn na míru zadlužení firmy. Tento mechanismus by měl bránit tomu, aby společnosti podstupovaly příliš vysoké riziko, a měl by chránit její věřitele. Dalším nástrojem je zákaz okamžitého prodeje akcií, které vedení společnosti získalo v rámci odměn. To, že může akcie prodat až po určité době, jej totiž nutí přemýšlet o dlouhodobé výkonnosti firmy. Efektivním nástrojem, který může zabránit přílišnému riziku, jsou odměny ve formě dluhu společností. V současné době mají v naprosté většině případů formu hotovosti a akcií, to ale může mít negativní dopady. Představme si třeba následující situaci:
Společnost má dluh ve výši miliardy dolarů, hodnota jejích aktiv představuje ale pouze 900 milionů dolarů. Vedení společnosti může rozjet projekt, který vydělá 200 milionů dolarů, nebo 400 milionů dolarů prodělá. Z pohledu hodnoty celé společnosti není takový projekt přínosný. Pokud bude ale management držet akcie, nemá co ztratit. V případě úspěchu bude mít firma hodnotu 1,1 miliardy dolarů a hodnota akcií stoupne na 100 milionů dolarů. V opačném případě bude hodnota akcií nulová stejně jako předtím. Z pohledu věřitelů je ovšem situace opačná. Kdyby se projekt neuskutečnil, získali by zpět 90 % hodnoty svých pohledávek. Pokud se uskuteční, dostanou v lepším případě dalších 10 % hodnoty pohledávek, v tom horším dostanou ale jen 50 % jejich hodnoty. Vedení firem dosazují akcionáři. Proč by se vůbec mělo starat o věřitele? Protože ti budou v případě podezření na nezodpovědné jednání požadovat vyšší úrokové sazby, vyšší kolaterál a dluh vyjde celkově dráž.
Optimální balíček odměn zahrnuje vedle akcií i dluh firmy. Jejich poměr v tomto balíčku se většinou liší od optimálního poměru dluhu a vlastního jmění společnosti. Jestliže dosahuje například 40:60, v případě odměn to může být 20:80. Optimální váha dluhu v odměnách je obvykle nižší, protože akcie jsou efektivnější ohledně motivace k výkonu. Stále však platí, že by výše dluhu v odměnách neměla být nulová. Formou této odměny jsou i časově odložené náhrady, které mají v případě bankrotu firmy stejnou prioritu jako další nezajištěný dluh. Odměny ale mohou být přímo provázány s vývojem hodnoty dluhu. tento systém používala v roce 2010, kdy část jejího vedení dostávala odměny navázané na cenu akcií i dluhopisů firmy.
Firmy by také měly prodloužit období, během kterého vedení nesmí prodávat získané opce ani akcie společnosti. Nyní je to většinou možné už za dva či tři roky, což je příliš brzy. Vedení se snaží nafouknout cenu firmy na úkor dlouhodobé výkonnosti společnosti. Banky tak například vytvářely nekvalitní úvěry, které zvyšovaly krátkodobé příjmy i přesto, že tím poškozovaly jejich dlouhodobé finanční zdraví. Jak dlouho by měli manažeři s prodejem čekat? To se u každé firmy liší, u farmaceutické společnosti to může být sedm let, u firem s kratším produktovým cyklem to může být kratší dobu.
Autorem je Alex Edmans, který působí jako profesor financí na Wharton School.
(Zdroj: WSJ)