Satelitní mapa jihovýchodní Asie nad Singapurem, Malajsií a západní Indonésií již několik týdnů ukazuje mračna kouře tak hustá, že se zem pod nimi nedá rozeznat. Přes deště minulého týdne, které udusily některé požáry v rašeliništích východní Sumatry, se dá předpokládat, že obyvatelé západoindonéských ostrovů, stejně jako sousední Malajsie a finančního centra Singapuru, se budou více nebo méně dusit žlutým kouřem až do podzimního období dešťů.
Od poloviny osmdesátých let, kdy Indonésie poprvé začala ničit své husté pralesy v průmyslovém měřítku, aby udělala prostor pro lukrativní plantáže na produkci palmového oleje, se pálení indonéských pralesů stalo v jihovýchodní Asii každoročním jevem. Pálení pralesa je totiž nejlevnějším způsobem, jak se zbavit obrovských pralesních stromů. To, že přitom vzniká kysele páchnoucí odporný kouř, který se nese až několik tisíc čtverečních kilometrů, je politováníhodné, ale indonéské farmáře to jaksi nezastaví. A nejen farmáře. Nejméně polovina takto vypálené půdy patří velkým plantážím řízeným nadnárodními asijskými společnostmi, které sice tvrdí, že ony pralesy nepálí, ale letecké snímky ukazují často něco docela jiného.
Za posledních několik desítek let bylo v rámci Asociace zemí jihovýchodní Asie (Association of South-East Asian Nations neboli ASEAN) vydáno mnoho národních regulací a ratifikováno mnoho mezinárodních smluv k zastavení požárů, ale marně. V posledních několika týdnech byl smog z požárů nejhorší v měřené historii a podepsal se nejen na lidském zdraví, ale i na prudkém ochlazení diplomatických vztahů mezi sousedními státy a značně poškodil snahy Indonésie vylepšit si svůj image v oblasti ochrany životního prostředí. Ještě horší samozřejmě je, že nic nenasvědčuje tomu, že by se v nejbližších letech něco mohlo zlepšit.
Většina pálení, které začíná každoročně v této době sucha, je koncentrováno do provincie Riau na východním pobřeží Sumatry. Zde se pěstuje nejvíce palmového oleje, nezbytné suroviny do mnoha výrobků od mýdla po rtěnky a sušenky. Indonésie je jeho největším světovým producentem. Bohužel pro Singapur a Malajsii, které leží jen kousek na západ přes Malacký průliv. Od 16. června jsou obě země zahaleny smogem. V Singapuru znečištění výrazně přesáhlo rekord z roku 1997, kdy kouř zasáhl šest zemí a asi 70 milionů lidí. Tenkrát byla naměřena hodnota Indexu znečištění (PSI) 226, definovaná jako “velmi nezdravá”. 19. června tohoto roku se hodnota PSI vyšplhala přes 300, hranici označovanou jako “hazardní”, 21. června dosáhla výše 401. Singapurská vláda vydala všem obyvatelům masky na obličej a doporučila nevycházet ven. Restaurace zavřely svá venkovní sezení, parky včetně slavné Botanické zahrady osiřely a mnoho zaměstnanců zůstalo doma, aby se vyhnuli každodenní dopravě do kanceláří. Analytici již začali odhadovat výši finančních škod způsobených singapurské ekonomice tak, jak turisté nepřijíždějí, stavba se zastavila na mnoha staveništích a lety z obřího letiště Changi se staly chronicky zpožděnými. Malajsie vyhlásila v některých částech jižního státu Johor stav nouze, zavřela školy a evakuovala stovky lidí.
Alespoň tři zákony v Indonésii zakazují pálení pralesů, a to hlavně v rozsáhlých rašeliništích na Sumatře. Tato rašeliniště je to poslední, co zde zbylo z dříve velmi hustých deštných pralesů. Půda, nebo přesněji vrstva rašeliny, je zde až 30 metrů hluboká, je velmi dobře zápalná a hoří neuvěřitelně dobře a dlouho i poté, co už na ní žádné stromy nezbyly. Takový rašelištní oheň může dál hořet hluboko pod povrchem i poté, co byl zdánlivě uhašen. Hasiči musejí často nasoukat hadice s vodou hluboko do země, aby zastavili požáry, které se rozšířily na tisíce hektarů.
Ochránci životního prostředí nemají žádné iluze o tom, že by se zákony zakazující pálení pralesů kdy dodržovaly. Přesto, že v posledních týdnech bylo asi 20 drobných farmářů zatčeno, za celá léta nebyl snad nikdo za tuto činnost odsouzen. Export palmového oleje vydělal jen za poslední rok indonéské ekonomice nějakých 17,9 miliardy dolarů, což jej činí druhým nejvýznamnějším exportním artiklem po uhlí a živí nějakých 5 milionů lidí. To jsou v relativně chudé zemí velká čísla. Globální poptávka roste a je hlavní příčinou mizení indonéského pralesa.
Pokračující entusiasmus farmářů v Indonésii pálit pralesy není utlumen ani jejich chronickými zdravotními problémy – jen v provincii Riau muselo tento červen vyhledat lékařskou pomoc skoro 20.000 dusících se obyvatel. “Komu by se chtělo kácet ty velké stromy rukama?”, ptá se Herman, farmář z vesnice Rantau Baru v okrsku Pelalawan.
Vskutku, komu…
Ani jeho sousedka, Ibu Saparina, nelituje. Je sice ráda, že jejích sedm dětí se již nedusí kouřem, který byl tak hustý, že nebylo vidět ani na 5 metrů, ale teď už si v teplém popelu mezi ohořelými pařezy zasázela špenát a ona a ostatní vesničané budou mít více půdy. Postoj jako tento demonstruje obtíže, se kterými se indonéská vláda potýká, i kdyby se nakrásně rozhodla lobby výrobců palmového oleje nepodporovat a místní korupci se jí podařilo úplně eliminovat, tedy dvě velká “kdyby”.
V únoru a březnu hoří pralesy v severním Thajsku, Laosu a Vietnamu. Studie z roku 2004 v Brazílii ukázala, že tam vypalovalo prales každoročně asi 500.000 farmářů. V západní Evropě byla tato technika sice opuštěna někdy v pozdním středověku spolu se samozásobitelským hospodařením, ale to nám jako obyvatelům stejné planety asi moc nepomůže.