Znepokojujícím rysem americké ekonomické politiky je to, že není schopna či ochotna správně diagnostikovat problémy a určit jejich řešení. Americká ekonomika je ale velmi odolná a flexibilní, centrální banka ji k tomu agresivně stimuluje. Spojené státy mají navíc vlastní měnu, kterou jiné země drží jako měnu rezervní. Nečelí tak riziku recese jako Evropa, i když ani americký růst není nijak vysoký a nezaměstnanost se drží kolem 7,6 %. V Evropě je situace mnohem horší. Ve Francii, kde nyní trávím dovolenou, se růst pohybuje kolem nuly či dokonce klesá do záporných čísel. Nezaměstnanost se vyšplhala na 11 %. Ekonomické elity i přesto většinou brání politiku fiskálního utahování a konsolidace, která snížila rozpočtové deficity ze 7,5 % HDP v roce 2009 na 4,8 % v roce minulém.
O zmíněných číslech jsem se bavil s jednou francouzskou ekonomkou, která trvala na tom, že hlavní ekonomické problémy pramení z neochoty politiků ke snížení deficitů. Když jsem jí upozornil na to, jak moc už deficity klesly, odpověděla, že měly klesnout až na 3 % HDP. Jiný významný ekonom mi zase tvrdil, že moje kritika utahování v Evropě je mylná, protože utahování v USA americkou ekonomiku nepoškozuje. Problém spočívá v tom, že poškozuje. V prvním čtvrtletí tohoto roku dosáhl její růst jen 1,8 % a vládní sektor ho snížil o 0,9 procentního bodu.
Základní problém ekonomické diskuse je v Evropě stejný jako v USA. Snižování deficitů a dluhu je vnímáno jako řešení samo o sobě, ne jako důsledek řešení problémů. Jde o to, že výdaje musí během celého cyklu zhruba odpovídat příjmům. Pokud je ale v ekonomice mnoho nevyužitých zdrojů, je chybou se domnívat, že utažené opasky budou odměněny vyšším růstem a počtem pracovních míst. Snížení rozpočtových deficitů nepovede ke snížení deficitu v počtu pracovních míst. Souvisí to s tím, jak politici využili chybnou práci Reinhartové a Rogoffa a tvrdili, že vyšší dluh snižuje růst. Kauzalita je totiž obrácená a silnější růst by vyřešil problémy s dluhem.
Je nutno říci, že američtí keynesiáni příliš často tvrdí, že kdyby Evropané zvýšili vládní výdaje a podpořili své banky, vše by se urovnalo. V měnové unii je totiž život daleko složitější. Jeden Němec se mě zeptal na následující: „Jak by se cítili lidé v New Yorku, kdyby zachraňovali Texas, nebo naopak?” Jde o výbornou otázku, o které ale v USA nikdy nemusíme nepřemýšlet. Jiný Němec mi zase řekl: „Podívej, my víme, co máme dělat. Nemůžeme ale dopustit, aby ostatní viděli, že to děláme.“ Já však i přesto tvrdím, že Evropané se neučí ze svých chyb. Jak ukazuje například nedávný výzkum MMF, fiskální multiplikátory jsou nyní asi třikrát vyšší, než se předpokládalo. To znamená, že snahy o snižování deficitů byly mnohem škodlivější, než se čekalo. Evropa tak bude pravděpodobně růst ještě pomaleji než Spojené státy. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se poučí ze svých chyb.
Autorem je Jared Bernstein z Center on Budget and Policy Priorities.
(Zdroj: Economix)