Německý ekonomický model byl mezi lety 2000 – 2007 zaměřen na zlepšování nabídkové strany ekonomiky. Týkalo se to zejména stagnujících reálných mezd a slabé domácí poptávky, zlepšující se ziskovosti firem a jejich konkurenceschopnosti a prudkého růstu investic. Patrný byl růst podílu na zahraničních trzích a následný růst zaměstnanosti v německé ekonomice. Ke stimulaci domácí poptávky úvěry či vyššími cenami aktiv naopak vůbec nedocházelo.
Po roce 2009 se ale v Německu objevuje úplně jiný model. Ten je založen na spotřebě domácností, kdy růst reálných mezd převyšuje růst produktivity. Ziskovost firem a jejich konkurenceschopnost klesá, to samé platí o investicích. Exporty stagnují a růst je tažen zmíněnou poptávkou domácností. Patrný je i růst cen aktiv. Pokud vezmeme v úvahu vývoj v celé eurozóně, je tento přístup Německa kooperativní. Stimuluje totiž poptávku i v dalších zemích měnové unie a postupně koriguje jejich nedostatečnou konkurenceschopnost.
Graf porovnává vývoj reálných mezd a produktivity (meziroční změny). Až do roku 2007 byl růst reálných mezd nižší, následně se ale situace obrací:
Z pohledu samotného Německa sebou ale současný vývoj nese rizika. Pozitivní efekty, které přinesla jeho politika z let 2000 – 2006, by totiž nyní mohly být ztraceny. Týká se to konkurenceschopnosti, ziskovosti, podílu na zahraničních trzích i schopnosti tvořit nová pracovní místa. Ziskovost firem začala prudce klesat už v roce 2010, došlo také k nemalému poklesu výrobních kapacit. Pokud bude zachován nastavený trend, vrátí se ziskovost německých firem do roku 2015 na velmi nízkou úroveň roku 2000. V roce 2020 by se také jednotkové náklady práce měřené relativně ke zbytku eurozóny vrátily na úroveň roku 2000.
(Zdroj: Natixis)