Začátek jednání o dohodě o volném obchodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy – která nese oficiální název Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) – představuje klíčový bod zvratu pro EU a světový obchod. Zároveň zvýrazňuje odklon obou stran od multilaterální obchodní politiky v posledních letech. Pro Ameriku je to možná správný krok, avšak Evropě by mohl přinést vážné potíže.
Během posledních padesáti let se Evropské unii, která čítá pouze 7 % globální populace, podařilo udržet výjimečně silnou obchodní pozici, a to navzdory vzestupu rozvíjejících se trhů, jako je Čína. Zatímco USA a Japonsko zažily pokles svého podílu na globálním exportu, podíl EU zůstává stabilní a pohybuje se kolem 20 %.
Obchodní síla EU ostře kontrastuje s vnímáním oslabené Evropy. Ze všeho nejdůležitější je, že se Evropě podařilo této pozice dosáhnout pouze tím, že silně investovala do multilaterálního obchodního systému prostřednictvím GATT a poté Světové obchodní organizace (WTO).
Přestože však EU multilaterálnímu obchodnímu systému za mnohé vděčí, od roku 2006 se i ona přiklání k bilateralismu a největší úspěchy zaznamenává s dohodami o volném obchodu s Latinskou Amerikou a Jižní Koreou. Na dosah je dnes také uzavření dohody s Kanadou (ačkoliv bilaterální jednání s Indií zřejmě uvízla na mrtvém bodě, pravděpodobně kvůli přesvědčení Indů, že jim dohoda příliš nepomůže).
Oficiálně EU pokládá bilaterální přístup k obchodu za plně slučitelný s návratem k multilateralismu. Fakta však hovoří jinou řečí.
Za prvé je zřejmé, že bilateralismus sílí, zatímco multilateralismus ochabuje. Od roku 2008, kdy zkrachovaly rozhovory o globálním volném obchodu v rámci kola jednání z Dauhá, nedokázali Evropané přivést USA, Čínu a Indii zpět k multilaterálnímu jednacímu stolu. A co je ještě důležitější, evidentně se už o to přestali snažit. Odráží se to ve zdráhavosti EU vyvinout tlak na rozvíjející se země, aby se staly součástí multilaterální dohody WTO o veřejných zakázkách, jako by unie přijala názor, že tuto otázku lze vyřešit pouze bilaterálně.
Od roku 2008 se navíc americká obchodní politika záměrně zřekla multilateralismu, aby mohla usilovat o zastavení Číny prostřednictvím strategie dvou front: plánovaného Transpacifického partnerství (TPP) a TTIP. Důvod této změny je prostý. USA už nemají dost síly k tomu, aby určovaly pravidla globálního obchodního systému, ale pokládají se za dostatečně silné, aby je dokázaly obcházet.
V tomto směru EU americký strategický cíl částečně sdílí, protože i ona má proti rozvíjejícím se mocnostem výhrady, pokud jde o přístup na trhy, dodržování práv duševního vlastnictví, přístup k veřejným zakázkám a dotace státním podnikům. Evropa se však nesmí s tímto novým a úzkým obchodním zaměřením USA ztotožnit, a to z několika důvodů.
Za prvé Evropa nemá asijskou strategii ani ekvivalent TPP. Budiž, dohoda mezi EU a Japonskem by byla pro Evropu velmi přínosná a snížila by americké výhody v Asii. Pokud však USA uzavřou TPP dříve, než si Evropané zajistí dohodu s Japonskem, pak se vyjednávací síla japonské vlády ve vztahu k EU automaticky zvýší. V tomto smyslu bude dohoda s Japonskem pro USA i Evropu klíčovým měřítkem úspěchu či neúspěchu bilateralismu.
Za druhé, což je zásadnější, nejsou USA pouze ekonomickou mocností, ale i mocností politicko-vojenskou. Obchodní počty jejich partnerů budou v důsledku toho vždy ovlivněny strategickými ohledy, kterýžto faktor se při jejich jednání s Evropou neprojevuje.
To je významné zejména ve vztahu k Číně. USA si velmi otevřeně přejí přibrzdit Čínu tím, že zvýší globální obchodní standardy. Pokud však širší geopolitické ohledy dovedou tyto dvě země k dohodě, mohla by tím Evropa utrpět.
Něco podobného se stalo během konference o klimatických změnách v Kodani v roce 2009, kde se USA a Čína rozhodly postavit se proti rozsáhlé globální dohodě, čímž účinně vyřadily ze hry Evropu. USA také nemají skutečný zájem na oživení jednání o multilaterálním obchodu, protože bilateralismus je mnohem efektivnějším nástrojem pro vymáhání ústupků na rozvíjejících se mocnostech.
Evropa nemá stejné geopolitické zájmy a zejména stejné prostředky jako USA, v důsledku čehož má na opětovném oživení multilaterálního obchodu větší zájem. Šíření bilaterálních dohod obsahujících vlastní mechanismy řešení rozdílných názorů nevyhnutelně oslabí mechanismus řešení sporů WTO, což multilateralismus dále podkopá.
Potřeba oživit multilateralismus je ještě důležitější vzhledem k tomu, že jednání mezi EU a USA budou pravděpodobně složitá a vleklá, především kvůli odporu ze strany evropských i amerických regulátorů. Evropští regulátoři se už rozhodli zpřísnit podmínky pro schvalování geneticky upravených organismů, jako by chtěli ukázat amerických obchodním vyjednavačům, že ze svých vydobytých pozic jen tak snadno neustoupí.
Když byly nyní oficiálně zahájeny rozhovory o TTIP, musí se Evropa snažit vyjednat co nejlepší podmínky. A především musí EU akceptovat, že globální obchod je nemilosrdná politická hra, která se hraje podle jednoho základního pravidla: zachovávat si neustále všechny možnosti otevřené.
Zaki Laidi je profesorem mezinárodních vztahů na L’Institut d’études politiques de Paris (Sciences Po) a autorem knihy Limited Achievements: Obama's Foreign Policy (Omezené úspěchy: Obamova zahraniční politika).
Copyright: Project Syndicate, 2013.