Žijeme ve zlatém věku vyvracení ekonomických bludů. Ne, monetární expanze nemusí vyvolávat hyperinflaci. Ne, rozpočtové deficity v utlumené ekonomice nezpůsobí růst sazeb. Ne, snížení vládních výdajů nevytváří pracovní místa. Ne, ekonomický růst nezkolabuje při překročení hranice dluhu na 90 % HDP. A nyní se kácí poslední omyl, který se týká nejistoty vyvolané ekonomickou politikou.
Polský ekonom Michal Kalecki se před 70 lety věnoval vztahu mezi vládními výdaji a nezaměstnaností a zejména jeho politickému aspektu. I když byly v té době populární Keynesovy myšlenky a většina ekonomů se domnívala, že vyšší vládní výdaje mohou zabezpečit plnou zaměstnanost, Kalecki předpověděl, že tato politika bude čelit tvrdým protestům ze strany bohatých a ze strany firem. A to i v době deprese. Jejich nástrojem měla být podle ekonoma „důvěra“. Vše, co mohlo ohrozit postavení privilegovaných, počínaje vyššími daněmi a konče finanční regulací, mohlo být atakováno s tím, že to poškodí důvěru, investice a následně i tvorbu pracovních míst. Tento nástroj ale lze použít jen tehdy, pokud vláda není schopná vytvořit pracovní místa přímo a musí používat nepřímé nástroje. Platí-li opak, důvěra tak důležitá není a zájmové skupiny ztrácejí své právo veta. Kalecki tvrdil, že „kapitáni průmyslu“ tohle dobře chápou a tudíž odmítají politiku, která vytváří pracovní místa. Ta by totiž podkopala jejich politický vliv.
Když jsem tyto jeho názory četl poprvé, domníval jsem se, že jsou přehnané. Kalecki byl koneckonců považován za marxistu (i když já mnoho marxistického na jeho díle nevidím). Pokud ovšem nedošlo ke změně našeho názoru ve světle vývoje posledních let, nevěnovali jsme mu dostatečnou pozornost. Po krizi se totiž vydal přesně tím směrem, který Kalecki předpověděl. Nejdříve přišel náhlý posun názorů, podle kterého není prvořadým problémem nezaměstnanost, ale rozpočtové deficity. Pak začali přední reprezentanti korporátního sektoru vyhlašovat, jak prezident Obama podkopává důvěru tím, že o nich říká hrozné věci a hrozné věci i činí. Například tím, že pomáhá nepojištěným. Nakonec byl nalezen i akademický výzkum, který tvrdil, že „nejistota týkající se ekonomické politiky“ brzdí oživení. Dodali ho ekonomové ze Stanfordu a Chicaga.
Jak jsem ale uvedl, žijeme v době, kdy padají nepravdivé mýty. Týká se to i nejistoty. Ukázalo se například, jak pochybná jsou používaná měřítka nejistoty. Ta se například opírala o četnost používání tohoto výrazu v médiích. To znamená, že výsledný index nejistoty prudce rostl ve chvíli, kdy republikáni začali tento výraz používat, pak index klesl, ale ekonomické oživení nezrychlilo. Ukázalo se, že nejistota problémem není. Pravda je taková, že víme velmi dobře, co je skutečným problémem. Procházíme důsledky prasklé bubliny, které odpovídají tomu, co se dělo během podobných období v minulosti včetně paniky roku 1893. Oživení navíc utlumilo snížení vládních výdajů, které bylo vyvoláno naprosto pomýlenou panikou ohledně deficitů. Jediná věc, které bychom se měli opravdu bát, je to, že si strachem svážeme vlastní ruce, varuje Paul Krugman na stránkách NYTimes. Na svém blogu se pak věnuje teoriím Miltona Friedmana a jejich relevanci pro dnešní situaci:
Friedman v podstatě zmizel z ekonomických debat. Keynes se do nich vrátil a některé ekonomy to dovádí k šílenství. V určitém smyslu je zpět i Hayek, i když někteří samozvaní reprezentanti rakouské ekonomické školy nepřišli s ničím jiným, než s názorem, že fiat měna je kořenem všeho zla. Což naprosto kontrastuje s Friedmanem. Jeho teorie jsou ale pryč, což bychom ještě před nedávnem neočekávali. Byl totiž považován za titána světa ekonomie, dnes je ale těžké jeho názory nadále obhajovat.
I kdybychom Friedmanovi ponechali jeho růst M2 dosahující 3 %, naprosto mylný byl jeho názor, že Fed má pod kontrolou peněžní nabídku. Během krize roku 2008 Fed nebyl schopen udržet kontrolu ani nad širšími penězi. Nyní navíc víme, že to samé platilo ve 30. letech. Tvrzení, že Fed mohl Velkou depresi lehce odvrátit, je tak velmi pochybné. To platí i o vztahu mezi inflací a nezaměstnaností, Friedman uspěl s předpovědí stagflace, vertikální podoba dlouhodobé Philipsovy křivky je dnes uvedena ke každé učebnici makroekonomie. Dnes je ale jasné, že při nízké úrovni inflace není tato křivka ani zdaleka vertikální a že přirozená míra nezaměstnanosti představuje v podmínkách deprese nepoužitelný koncept.
Friedmanův hlavní problém ale podle mého názoru spočívá v tom, že se snažil skloubit dva protichůdné pohledy. Byl zastáncem volného trhu, který podle něho mohl vyřešit většinu problémů. Zároveň to ale byl makroekonomický realista, který chápal, že trhy rozhodně nevyřeší problém recese a deprese. Snažil se tak izolovat makroekonomii od všeho ostatního a učinit ji co nejméně škodlivou pro zastánce laissez-faire. V podstatě ale přiznal, že potřebujeme stabilizační politiku. Vládu pak podle něho lze minimalizovat tím, že se spolehneme na monetární politiku a ne na tu ošklivou fiskální. Nyní Friedman zmizel ze scény a za pár desetiletí bude podle mého mínění uváděn jen v poznámce pod čarou.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)