Ekonomiku jednadvacátého století zatím charakterizují kapitálové toky z Číny do Spojených států – schéma, které stlačuje globální úrokové sazby, přispívá k opětovnému nafukování bubliny zadlužení v rozvinutém světě a díky dopadu na měnový trh také přiživilo raketový vzestup Číny. Tyto toky však nebyly jen tak obyčejné. Netáhly je totiž přímé ani portfoliové investice, nýbrž Čínská lidová banka (PBOC), která nashromáždila rezervy v zahraniční měně ve výši 3,5 bilionu dolarů – převážně ve formě dluhopisů amerického ministerstva financí.
Skutečnost, že jediná instituce disponuje takovým vlivem nad globálními makroekonomickými trendy, vyvolává značné znepokojení, přičemž škarohlídi předpovídají, že pochyby o udržitelnosti amerického dluhu donutí Čínu prodat své pozice. To by v USA vyšroubovalo úrokové sazby a v konečném důsledku by to mohlo způsobit zhroucení dolaru.
Zároveň se však tvrdilo, že prodej dluhopisů amerického ministerstva financí není v zájmu Číny, protože by zvýšil kurz jüanu k dolaru, což by snížilo domácí hodnotu čínských rezerv a podkopalo konkurenceschopnost exportního sektoru. Loňská zpráva amerického ministerstva obrany o národně bezpečnostních důsledcích čínského držení amerického dluhu dospěla k závěru, že „snaha využít dluhopisů amerického ministerstva financí jako donucovacího nástroje by měla omezený efekt a pravděpodobně by poškodila víc Čínu než [USA].“
Ve snaze popsat symbiotický vztah mezi čínským růstem HDP taženým exportem a přehnanou americkou spotřebou zavedli ekonomičtí historikové Niall Ferguson a Moritz Schularick pojem „Chimerica“. Výraz složený z názvů obou zemí a evokující chiméru z řeckého bájesloví – nestvůrnou kombinaci lva, kozy a draka, která dští oheň – je o to přiléhavější, že Chimerica vytvořila v globální ekonomice mohutná a děsivá pokřivení, jež nelze bez vážných následků napravit.
V roce 2009 vedla tato pokřivení Fergusona s Schularickem k tomu, že předpověděli kolaps Chimeriky – a zdá se, že se tato předpověď naplňuje. Dlouhodobý vliv rezerv na vnitřní hospodářskou dynamiku Číny se konečně začíná projevovat, a prodej rezerv v zahraniční měně je tak nyní v čínském zájmu.
Obrovské objemy krátkodobého kapitálu, které se v uplynulém desetiletí pumpovaly do čínské bankovní soustavy, vedly komerční banky a další finanční instituce ke značné expanzi úvěrů, zejména prostřednictvím stínové bankovní soustavy, což vedlo k mohutné úvěrové bublině a značnému přeinvestování. Ve snaze zvládnout výsledné zvýšení rizika dnes noví vedoucí představitelé Číny odmítají poskytovat další injekce likvidity a omezují půjčky sektorům, které nevykazují zisk.
Tato snaha by však mohla vyvolat finanční krizi, která by vyžadovala, aby Čína zahájila velkou rekapitalizaci bankovní soustavy. Při takovém scénáři by objem nesplácených půjček v čínské bankovní soustavě pravděpodobně činil zhruba jeden bilion dolarů.
Nejočividnějším způsobem, jak rekapitalizovat čínské banky, by bylo napumpovat do bankovního sektoru vládní dluh denominovaný v jüanech. Celkový veřejný dluh Číny včetně finančních nástrojů místních vlád, které nejsou zahrnuty v účetní bilanci, však už dnes pravděpodobně činí zhruba 70% HDP. Závěr Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa – totiž že vysoký poměr dluhu k HDP může brzdit hospodářský růst – přitom zůstává navzdory debatě o detailech všeobecně uznávaný; je tedy nepravděpodobné, že zvýšení dluhového poměru na 100% by bylo v dlouhodobém zájmu Číny.
I kdyby vedoucí čínští představitelé dospěli k závěru, že mají nezbytný fiskální prostor k tomu, aby takovou strategii uskutečnili, pravděpodobně by k ní stejně nepřikročili kvůli riziku inflace, která má možná více než kterákoliv jiná ekonomická proměnná tendenci vyvolávat sociální neklid.
Vzhledem k tomu by Čína v případě krize s největší pravděpodobností musela začít prodávat své mohutné zásoby amerického dluhu. Naštěstí pro Čínu by negativní důsledky takového kroku pravděpodobně byly mnohem mírnější, než se dříve předpokládalo.
Jistě, injekce dluhopisů amerického ministerstva financí do bankovního sektoru a jejich následná konverze v jüany by rovněž čínskou měnu posílily. Toto posílení by však s největší pravděpodobností vyvážil odliv kapitálu, neboť volnější kapitálové kontroly by umožnily střadatelům vyhnout se finanční krizi. I kdyby navíc kurz jüanu krátkodobě vzrostl, Čína už není na udržení exportní konkurenceschopnosti tak závislá jako kdysi, poněvadž export – bez montáží a opětovného zpracování – se dnes na čínském HDP podílí necelými 5%.
Vzhledem k této situaci by se americký Federální rezervní systém neměl soustředit pouze na utlumování svých měsíčních nákupů dlouhodobých cenných papírů (kvantitativního uvolňování), ale musí se připravit i na potenciální výprodej amerického dluhu. Vzhledem k tomu, že rekapitalizace čínské bankovní soustavy financovaná Fedem by negovala dopad měnové politiky doma, vyšroubovala by náklady na půjčky a zbrzdila růst HDP, by Fed měl být připravený zachovat kvantitativní uvolňování v případě čínské finanční krize.
Poté, co se Fed léta snažil izolovat americkou ekonomiku před důsledky vlastní bankovní krize, bude nakonec možná nucen sanovat i čínské banky. Něco takového by zásadně předefinovalo – a doufejme, že i nově vyvážilo – americko-čínské vztahy.
Alexander Friedman je globálním hlavním investičním ředitelem ve společnosti Wealth Management.
Copyright: Project Syndicate, 2013.