Pozornost, která je nyní věnována vývoji monetární politiky v USA, je možná až trochu přehnaná. Jednak ve smyslu toho, jak moc (ne)záleží na tom, zda tapering přijde o pár týdnů dříve či později (to samé platí o stále vzdáleném zvyšování sazeb). A asi hlavně z toho důvodu, že by mělo platit „utahování monetární politiky = zlepšování ekonomiky“. Monetární stimulace není nějakou třešničkou na dortu servírovaném investorům, ale vyvažujícím prvkem, který musí být stáhnut ve chvíli, když není co vyvažovat. Jinak sama způsobí další nerovnováhu. Možná, že pro zodpovědnou monetární politiku by se mělo používat slovo „vyvažovat“ namísto „stimulovat“, aby nedocházelo k různým „zlatým“ nedorozuměním.
Konkrétní forma zmíněné rovnice „utahování monetární politiky = zlepšování ekonomiky“ do značné míry závisí na tom, jak velká část nezaměstnaných je tvořena „cyklicky nezaměstnanými“ a jak velkou část tvoří nezaměstnaní strukturálně. Čím více cyklicky nezaměstnaných, tím větší volné kapacity v ekonomice a tím větší prostor pro monetární „vyvažování“. Praktickou úvahu na toto téma jsme si mohli přečíst např. v „Pár čísel z trhu práce a opět není jasné, co bude dál“, já jí zde trochu rozvinu do naprosto nepraktické roviny.
Ekonom Mark Thoma a jistě i řada dalších už před léty poukazovali na to, že rozlišit nazaměstnanost na cyklickou a strukturální lze poměrně těžko. Neměli na mysli tradiční výtky, ale to, že sama hranice mezi nimi je někdy pochybná. Obecně to můžeme považovat za další příklad toho, že dualismy nám mohou naše uvažování ulehčovat stejně, jako komplikovat. Konkrétní příklad pana Thomy vypadá následovně (mírně jsem ho přebásnil a rozvinul): Podnikatel potřebuje kvalifikovaného zaměstnance, který by obsluhoval ne zrovna jednoduchý stroj. Nabízí plat deset USD za hodinu, ale nikdo se u tuto práci neuchází. Podnikatel si tak stěžuje, že na trhu je nedostatek kvalifikovaných lidí. V tuto chvíli bychom problém kvalifikovali asi jednoznačně jako strukturální.
Pohled na celou věc se ale může značně změnit ve chvíli, kdy zjistíme, že na místním trhu práce je člověk, který s tímto strojem pracoval posledních deset let, před několika dny navíc dostal výpověď a nyní shání práci novou. O nabídce našeho podnikatele dokonce ví, ale přesto o práci nepožádal. Důvod je ten, že v předchozím zaměstnání bral 15 USD na hodinu. Místo ztratil, protože celá ekonomika se dostala do útlumu, to se projevilo i na ziskovosti jeho bývalého zaměstnavatele. Ten mu mohl nabídnout už jen 11 USD na hodinu. Zaměstnanec to ale nepřijal, protože má hypotéku a s 11 USD na hodinu by ji neutáhl. Vsadil na to, že najde lépe placenou práci, že nastane brzký obrat, že zafunguje monetární „vyvažování“ ... Ekonomický útlum ale dospěl do bodu, kdy se zmíněná práce vyplatí už jen při 10 USD na hodinu (nabízených v druhé společnosti). Tato druhá část příběhu už nám tedy kreslí mnohem cykličtější obrázek než pouhý „strukturální“ úvod: Lidé jsou a pokud by ekonomika fungovala tak, jak má, pracovali by.
Principem uvedeného je to, že se nezaměstnanosti se promítají dostupné znalosti a kvalifikace, ale i to, jak jsou zaplaceny. Pokud je toto „zaplacení“ ovlivněno negativně tím, že ekonomika je v útlumu, může se zdát, že velká část nezaměstnanosti je strukturální. Ale tak tomu není – problém je v tom, že produktivita je snížena útlumem, což se projevuje i na nabízené výši mezd. Rychle se tak opět dostáváme k často hrubě nepochopenému tématu „kreativní destrukce“. Pokud jsou pády firem a propouštění lidí vyvolány tím, že plošně/cyklicky klesla poptávka, nejde o žádnou kreativní destrukci, ale destrukci plně destruktivní. Kreativně destruovány jsou pouze společnosti, které nemají konkurenceschopný produkt. Jde o relativní jev k jiným firmám a odvětvím, který ale může mít dopady na celou ekonomiku (viz „Pád - šance pro Finsko?“). Samozřejmě, že v praxi většinou nehledíme na jednoznačné zástupce jednoho, či druhého extrému. Proto je chybou hlavně to, mít extrémní – nevyvážené pohledy.
K výše uvedenému pak musíme doplnit jeden „detail“. Přijmutí práce za nižší mzdu je samozřejmě přesně tím procesem, který by měl dostat ekonomiku do nové rovnováhy. Pokud v ekonomice klesne poptávka – sníží se rychlost obratu peněz, klesne využití zdrojů, tedy kapitálu i práce. Ty by v dokonalém světě měly rychle reagovat tím, že sníží svou cenu. V ekonomice by tak klesla mzdová a cenová hladina a na plné využití zdrojů by stačila ona snížená rychlost obratu peněz. V dokonalém světě ale nežijeme, pokles mezd a cen vyžaduje roky vysoké nezaměstnanosti se všemi ošklivými krátkodobými i dlouhodobými důsledky (funguje například výše uvedená frikce v podobě konstantní výše dluhu - hypotéky). Místo toho je při zodpovědném (!) přístupu lepší vyvážit sníženou poptávku fiskální a/nebo monetární politikou. U té monetární nejsem takovým skeptikem, podle mého sice děláme chyby, ale učíme se. U té fiskální jsme stále neandrtálci s velkým konfliktem zájmů.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie a jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.