Wall Street Journal se na první straně jednoho z posledních vydání zabývá tématem rizikovosti Wall Street. Popisuje i to, jak v rámci nového regulačního rámce funguje . Z toho mě zaujaly dvě věci. Člen vedení v rozhovoru s ředitelem společnosti Jamesem Gormanem uvedl, že „klientem číslo 1 je nyní pro banku vláda“. Gorman s tím souhlasil. Dočteme se i to, že „regulátoři se plíží kancelářemi a hledají miny, Gorman zase před každým významným rozhodnutím volá do Washingtonu“. V dnes sedí asi 50 zaměstnanců regulátora, před rokem 2008 byl tento počet nulový. Tehdy byla společnost považována za brokera, nyní je v rámci regulace považována za banku.
Tento příklad je dobrou připomínkou toho, co to vlastně znamená „regulace“. Sám neustále slyším: „Neukázala snad finanční krize, že je třeba více regulace?“ Tazatelé si představují, že je to s ní podobné, jako když nalijeme benzín do nádrže. Nebo si ji představují jako množinu jednoduchých pravidel. Něco jako rychlost omezenou na 50 mil za hodinu, kterou každý porušuje. Pak přijde velká nehoda a my limit snížíme na 30 mil za hodinu. Tak to ale není. Regulace vypadá tak, jako kdybychom do auta dali 50 policistů. Jak dlouho bude trvat, než se začnou zajímat o to, kam jedete a proč? Jak dlouho může v bance sedět 50 regulátorů bez toho, aby začali poukazovat na to, že už dlouho nebyl schválen nějaký zelený úvěr? A jak dlouho bude trvat, než tito lidé získají dojem, že přežití banky a její prosperita je jejich zodpovědností? Pokud hovoříme o regulaci, měli bychom mít na paměti těchto 50 lidí, kteří rozhodují o každém významném obchodě v instituci, která má být soukromým subjektem.
Podobná regulace také znamená návrat byrokracie a svět bankovnictví tak, jak ho známe z 50. let. Dnes existuje 3000 pravidel, podle kterých se určuje výše rizika při obchodech. Před krizí jich bylo asi 30. Objevují se ale pozitivní zprávy. Investiční banka se začíná zaměřovat na brokerské služby pro retailové klienty, včetně prodeje akcií a investičního poradenství. Pro obchodníky, kteří měli rádi spekulativní sázky, má Gorman jednoduchý vzkaz: „Riskujte méně, nebo se přesuňte do hedge fondu. Jeho pád tolik neohrozí celý finanční systém.“
Michael Reed, který odešel v roce 2010, si na tuto změnu stěžuje: „Podle mého názoru je to škoda. Byli jsme to samé jako a nyní jsme jen další retailový broker.“ Hurá! Volckerovo pravidlo, které bylo tak těžké prosadit, se konečně naplňuje. Obchody se přesunují od velkých bank, které podporuje vláda a které jsou příliš velké na to, aby padly. Místo toho riziko směřuje do hedge fondů, kam vždycky patřilo. Ty mohou padnout tak, jako třeba LTCM. Ale počkat. Možná to není zase tak pozitivní vývoj. Jak dlouho ale bude trvat, než regulátoři rozhodnou, že i hedge fondy představují systematické riziko? Možná ale celou věc vidím příliš černě. Pravdou je nakonec i to, že banky konečně chápou Modigilaniho a Millera. Mohou totiž fungovat i s nižším rizikem, nižší betou a nižší návratností vlastního jmění. Jde o jádro toho, co probíhá v .
Autorem je John H. Cochrane z University of Chicago Booth School of Business.
(Zdroj: Blog Johna H. Cochraneho)