Během nejhorší části krize v eurozóně jsme mohli často slyšet: „Až po volbách v Německu.“ Někdy to znamenalo, že Řecko nemůže být donuceno k odchodu z eurozóny dříve, než proběhnou tyto volby. Většinou šlo ale o to, že Německo nebude připraveno k větším fiskálním transferům dříve, než Angela Merkelová opět stane v čele vlády. Nyní je pravděpodobné, že k tomu skutečně dojde a Merkelová tak bude fakticky i vedoucí postavou celé Evropy. A možná, že se odhodlá k odvážnějším krokům směrem k bankovní unii, unii fiskální a ke strukturálním reformám. The Economist dokonce optimisticky tvrdí, že se stane „velkým vládcem, kterého Evropa tak zoufale potřebuje“. To je v rozporu s tím, jak opatrně Merkelová v minulosti postupovala. I kdyby ona sama chtěla nyní postupovat razantněji, v cestě jí stojí řada překážek.
V první řadě je tu politická situace v samotném Německu. Je možné, že vládní strany nakonec nebudou mít většinu ve Spolkové radě (Bundesratu) a ve vládě bude řada euroskeptiků. Merkelová pak ráda postupuje jen takovým tempem, jaké je přijatelné pro ústavní soud a voliče. Navíc je tu otázka, co ona sama vlastně považuje za správnou ekonomickou strategii pro eurozónu. Její diagnóza krize je konzistentní. Domnívá se, že země v problémech nebyly schopny provést strukturální reformy, a to zejména na trhu práce. Tedy reformy, které Německo dříve provedlo. Merkelová nikdy ani náznakem neuznala, že Německo nese svůj podíl na krizi tím, že před krizí poskytovalo příliš velký objem úvěrů a po ní vyžadovalo příliš utaženou fiskální politiku a samo dosahovalo velkých obchodních přebytků.
Recept Merkelové na řešení krize je tak jednoduchý. Země v problémech by se měly stát klony Německa, byť by to trvalo roky. K žádnému sdílení dluhů ale nedojde, dokud nebudou dluhy minulosti pod kontrolou a dokud se vše nebude řídit novými pravidly. Merkelová to neříká pouze z politických důvodů, ale z toho důvodu, že tomu sama věří. Jedinou výjimku představuje ECB. Všichni nyní souhlasí s tím, že obrat v krizi nastal v červenci 2012, kdy Mario Draghi uvedl, že ECB „učiní, co bude třeba“. Skutečný rozhodující moment ale nastal v srpnu, kdy Merkelová ohledně nákupů dluhopisů podpořila namísto Jense Weidmanna z Bundesbanky právě Draghiho. Šlo o klíčové rozhodnutí. Nevíme, zda Merkelová skutečně porozuměla problému rozvahy ECB, ale její instinkt jí řekl, že jde o jediný způsob, jak provést implicitní transfer z Německa na jih bez toho, aby to pobouřilo německé voliče.
Co bude dál? Většina se dnes domnívá, že akutní fáze krize je za námi, potrvá ale dlouho, než periferie obnoví svou konkurenceschopnost. V nejlepším případě jsou nyní tak v polovině celého procesu vnitřní devalvace. Můžeme si představit, že Merkelová bude tlačit na další reformy na jihu. Méně pravděpodobné je ale to, že bude vyžadovat reformy v Německu, které by tvořily nedílnou součást posunu eurozóny k nové rovnováze. Země s přebytky jen málokdy chápou, že i ony musí k nové rovnováze přispět a Německo nebude výjimkou. Možná, že Merkelová euro zachrání. Pokud ano, bude to způsobem, kterým chce ona sama.
(Zdroj: Blog Gavyn Davies)