Když jsme udělali chybu, náš učitel nás nazýval idioty. Byl dirigentem našeho orchestru, a když někdo zahrál falešně, křičel: „Kdo je tam u těch houslí hluchý?“ Museli jsme skladbu opakovat stále dokola, až naše prsty skoro krvácely. Dnes by ho okamžitě vyhodili. Když ale před několika lety zemřel, byl oslavován mnoha studenty, které za čtyřicet let učil. A byla jsem překvapena tím, jak mnoho jich dosáhlo úspěchu. Někteří z nich zůstali hudebníky, většina se ale zaměřila na jiné oblasti, včetně práva či medicíny. Výzkum dokazuje, že existuje pozitivní korelace mezi hudebním vzděláním a akademickými úspěchy. To ale nevysvětluje tu velkou vděčnost k učiteli, který nás v našem mládí v podstatě mučil.
Každý den čteme o tom, jak si naši studenti vedou špatně ve srovnání se zbytkem světa. Na našich obavách z toho, že americký systém vzdělávání zaostává, vyrostlo celé odvětví konzultantů a vzniklo množství knih. Namísto toho, abychom se ptali, co jsme udělali špatně, se ale já ptám, co dělal můj učitel dobře. Co se můžeme naučit od člověka, jehož metody jsou v přímém rozporu s tím, jak vypadá výuka dnes? Poslední výzkum ukazuje, že je čas oživit starý přístup k vzdělávání s pevnou disciplínou a nekompromisními požadavky. Ten totiž funguje. Tím nevolám po tom, aby byly děti týrány. Ukazuje se však, že mírný stres je přínosem. Dnes se předpokládá, že výuka má být hravá, tleskáme všemožným projektům a spolupráci při učení. Tradiční metody založené například na memorování jsou odsuzovány s tím, že nás zbavují kreativity a motivace. Takový pohled je ale mylný a následující body ukazují proč:
1. Psycholog K. Anders se proslavil svým výzkumem, který ukazuje, že na to, abychom v něčem byli dobří, potřebujeme 10 000 hodin cvičení. Jeho studie ale ukazuje i to, že potřebujeme konstruktivní a někdy také bolestivou zpětnou vazbu. v této souvislosti zkoumal výjimečné osobnosti z řady odvětví včetně hry na housle, chirurgie, programování či šachových her. Všechny si podle něho záměrně vybraly nesentimentální učitele, kteří je tlačili na vyšší úroveň.
2. Studenti v USA zápasí se složitějšími matematickými příklady, protože jim chybí perfektní znalost prostého sčítání a odečítání. To souvisí s naší averzí k učení se nazpaměť. Není náhodou, že například v Číně, kde tato averze není, jsou studenti v matematice výborní. William Klemm z Texas A&M University tak tvrdí, že školy musí zavést více drilu a memorování.
3. Děti, které chápou, že pro proces učení je přirozený i neúspěch, si nakonec vedou lépe. V rámci studie z roku 2012 byl 111 francouzským školákům zadán úkol, který byl na ně záměrně příliš složitý. Jedné skupině bylo řečeno, že neúspěch a opakované pokusy o dosažení úspěchu tvoří přirozenou součást procesu učení. Při následujících testech si tato skupina vedla lépe než zbytek školáků. My se bojíme toho, že neúspěch způsobí dětem trauma, to je ale chyba.
4. Co vlastně dělá dobrého učitele? Mary Poplin z Claremont Graduate University se svým týmem se pět let věnovala sledování těch nejefektivnějších učitelů (podle hodnocení studentů). Jejich hlavním závěrem je to, že tito učitelé byli přísní. Což nikdo nečekal – čekalo se naopak to, že úspěšní učitelé prosazují spolupráci při vyučování a společnou diskusi. Namísto toho jimi ale jsou ti, kteří využívají tradiční postupy a jasné instrukce. Chovali se podle principu: „Každý student v mé třídě si vede hůř, než jaký je jeho potenciál. Mým cílem je s tím něco udělat.“
5. I kreativitu je možné se naučit. Obecně se předpokládá, že tradiční přístup kreativitu ubíjí, ale například profesor psychologie Robert W. Weisberg tvrdí opak. Podle jeho výzkumu neexistují „přirození“ géniové. Ty tvoří tvrdá práce a k úspěchu je vede mnoho malých kroků. I když vnějšímu světu se pak jejich úspěch zdá jako průlom a zlomový krok. Weisberg například studoval Picassův obraz Guernica, který byl vytvořen poté, co bylo španělské město bombardováno Němci. Obraz je považován za originální dílo, ve skutečnosti ale vznikl poté, co malíř studoval Goyovy obrazy a čerpal i ze svých dřívějších děl.
6. Rozhodující pro úspěch je zanícení a chvála může talent poškodit. Největší chvála, kterou jsme my od našeho učitele dostali, byla: „To nebylo špatné.“ Profesorka psychologie Carol Dweck zjistila, že pokud jsou desetiletí školáci chváleni, začnou si méně důvěřovat. Když jim ale řekneme, že tvrdě pracují, vedou si lépe a jejich sebedůvěra vzroste. Výzkum University at Buffalo pak ukazuje, že mírný stres u dětí zvyšuje jejich odolnost. Jestliže za sebou máme řešení negativních situací, pravděpodobně to zvýší naši obecnou odolnost.
Autorkou je Joanne Lipman.
(Zdroj: WSJ)