V roce 1962 položil známý britský historik Alec Nove následující otázku: Bylo by Rusko ve 20. a 30. letech schopno projít industrializací i při neexistenci Stalinovy ekonomické politiky? Tato otázka je z několika důvodů relevantní i dnes. Přechod Ruska z ekonomiky závisející hlavně na zemědělství na ekonomiku průmyslovou je klíčovou epizodou minulosti. Průmyslový Sovětský svaz se významnou měrou podílel na vítězství nad Německem a během studené války byl jednou ze dvou supervelmocí, které měly klíčový vliv na vývoj v celém světě. Stalinova industrializace a zejména období mezi lety 1928 a 1940 jsou jedním z nejvýznamnějších příkladů shora řízených strukturálních změn, které inspirovaly řadu odborníků zaměřujících se na ekonomický rozvoj. Sovětský model sloužil jako vzor pro mnohé rozvíjející se země, včetně Indie, Číny a do určité míry i Turecka. I dnes se debatuje o tom, zda byla Stalinova politika úspěchem a zda může být použita jako vzor pro země, které industrializací procházejí dnes.
Pro málo rozvinutou ekonomiku, jakou bylo i Rusko ve 20. letech minulého století, je strukturální změna klíčovou podmínkou dalšího rozvoje. Přesun zdrojů ze zemědělství k průmyslu může přinést udržitelný růst a rozvíjející se ekonomiky současnosti zajímá hlavně to, zda tento přesun zdrojů může proběhnout rychle. Acemoglu a Robinson se domnívají, že Stalin „brutálně přesunul pracovní sílu ze zemědělství do průmyslu“. Rusko pak překročilo trend růstu produktu na hlavu nastavený před rokem 1913 a zdvojnásobilo poměr investic k HDP. Do průmyslu bylo přitom přesunuto asi 30 % pracujících. To ale neznamená, že bez Stalinovy politiky by takový přesun nenastal. A nevíme ani to, zda by celkové výsledky nebyly poté lepší.
Vývoj během industrializace Ruska je možné analyzovat na základě neoklasických modelů, které ale berou v úvahu to, že trhy tehdy nebyly plně funkční. V podstatě lze modelovat to, co by se stalo s ekonomikou v případě, kdyby pokračovaly trendy v produktivitě nastavené před rokem 1913 a porovnat i přínos různých ekonomických politik. Naše analýza jasně ukazuje, že období industrializace 1928–1940 můžeme rozdělit na dvě jasně rozlišitelné periody. Do poloviny 30. let došlo k prudkému poklesu produktivity jak v zemědělství, tak v průmyslu. Podle nás to bylo odrazem toho, jak hekticky a násilně probíhala kolektivizace a vyvlastňování majetku rolníků. Ta byla motivována nutností zvýšit exporty obilnin s cílem získat zdroje na dovoz průmyslového zboží. Vedle toho tu byla snaha o zvýšení motivace k přesunu lidí do měst. Výsledkem ale byly násilné protesty, které byly brutálně potlačovány, a hladomor, jemuž padlo za oběť 6 milionů lidí.
Kolektivizace tedy přinesla katastrofické důsledky a vláda se tak začala pokoušet o vyrovnanější přístup. Celková produktivita faktorů v zemědělství se postupně vrátila na dlouhodobý trend, ve výrobním sektoru došlo také k růstu produktivity, ačkoliv se stále držela znatelně pod trendem. Na druhou stranu ale měla Sovětská ekonomika na konci 30. let už více kapitálu a práce v modernějších sektorech, než kolik by jich tam bylo při plynulém pokračování trendů nastavených před rokem 1913. Celkově pak došlo v letech 1928–1940 k obrovské ztrátě na bohatství domácností (asi 24 % celkové spotřeby odhadované na základě dlouhodobých trendů). Odpověď na otázku, zda byl Stalin potřebný, tedy zní jednoznačně záporně. A to nebereme v úvahu lidskou stránku tragédie. Jeho politika industrializace by neměla být dávána za příklad úspěchu, ale brutálního postupu, který má za následek snížení produktivity a bohatství.
Uvedené je výtahem z „Was Stalin necessary for Russia’s economic development?“
(Zdroj: VOX)