Pokud jste na počátku své cesty k úspěchu, možná se podivujete nad tím, co jste doposud dělali špatně. Tyto řádky vám mohou poskytnout nekonvenční pohled na věc. Začneme několika tipy na to, co nedělat. Dávejte si pozor na rady týkající se úspěšných lidí a jejich metod. Každá situace je jiná a autoři životopisů nemají nikdy přístup k vnitřním myšlenkovým pochodům úspěšných lidí. Pokud například někdo napíše, že Henry (17,41 USD, 0,69%) dal dohromady výrobní linku kvůli tomu, aby udělal dojem na dámy, pravděpodobně jde jen o dohad.
Nejhorší je ale případ, kdy rady dávají přímo úspěšní lidé. Často můžeme třeba slyšet, že se máme řídit tím, co nás baví a pro co jsme zanícení. To zní dobře, protože pak bychom měli mít dostatek energie na splnění cílů a lidé zanícení pro danou věc dovedou být přesvědčiví. Problém spočívá v následujícím: Když jsem dělal úvěráře pro jednu velkou banku, můj nadřízený nám říkal, že úvěr bychom nikdy neměli poskytnout tomu, kdo je zapálený pro svou věc. Nikdy by tak půjčku neměl získat třeba sportovec, který si v rámci své záliby otevírá obchod se sportovními potřebami. Je to špatná sázka, protože ten začíná podnikat z úplně špatných důvodů. Podle mého nadřízeného je nejlepším dlužníkem ten, kdo není zanícen vůbec pro nic a chce jen tvrdě pracovat na něčem, co vypadá dobře v excelovské tabulce.
Pro většinu lidí je jednoduché být nadšený pro něco, co funguje. Proto pak máme zavádějící pohled na to, jaká je důležitost zanícení pro věc. Podílel jsem se na několika tuctech projektů a u každého z nich jsem byl na počátku nadšený. Většina z nich se nevydařila a mé zanícení postupně vyhaslo. Těch pár úspěšných sebou přineslo rostoucí zanícení. S Dilbertem jsem začal jako s jednou z mnoha věcí, která by mi mohla něco vydělat. Když se začalo ukazovat, že jde o úspěch, mé nadšení pro komiksy rostlo. Při zpětném pohledu by se mohlo zdát, že jsem byl od začátku velmi nadšený a proto se dostavil úspěch. Pravda je ale taková, že jedno šlo ruku v ruce s druhým.
Na nadšení tedy můžeme zapomenout. A s tím i na cíle. Když jsem po škole letěl do Kalifornie, abych si tam našel práci, seděl jsem v letadle vedle staršího pána. Ukázalo se, že je to ředitel firmy na šrouby. Ten mi během našeho rozhovoru řekl, že pokaždé, když si našel práci, začal si okamžitě hledat jinou. Nečekal, až to bude nutné, byl to pro něj soustavný proces. Dává to smysl. Jaká je šance, že nejlepší místo bude k dispozici přesně ve chvíli, kdy budete připraveni? Dobré věci mají svůj vlastní jízdní řád. Poprvé jsem tak začal přemýšlet o tom, že namísto cílů je lepší mít systém, který neustále pracuje na lepších možnostech.
Cíle jsou pro ty, kdo prohrávají. Pokud chcete zhubnout o deset kilo, budete veškerý čas trávit přemýšlením o tom, že se vám to ještě nepodařilo. Jinak řečeno, ti, kteří si kladou něco za cíl, žijí v neustálém pocitu neúspěchu a doufají v to, že jde jen o přechodný stav. Pokud cíle dosáhnou, oslavují to do chvíle, kdy si uvědomí, že ztratili to, co jim dávalo nějaký směr. Tak si stanoví další cíl a opět vstoupí do cyklu neustálého neúspěchu.
Když se podíváme pozorně na příklady úspěchu, vidíme, že významnou roli hrálo i štěstí. To ve své moci nemáme, můžeme si ale vybírat hry, které mají větší pravděpodobnost výhry. Nietzsche řekl, že „co nás nezabije, to nás posílí“. Zní to chytře, ale je to filozofie těch, kteří prohrávají. Nechci, aby mě mé prohry posilovaly v tom smyslu, že jen zlepší mé schopnosti přežít další prohru. Chci být chytřejší, talentovanější, zdravější. Vše, co bychom měli chtít od života, je dlouhá řada neúspěchů. Trik je v tom, jak z nich vytěžit to dobré.
Autorem je Scott Adams, tvůrce komiksového seriálu Dilbert.
(Zdroj: WSJ)