Říjnové pozastavení chodu amerických vládních institucí – které bylo výsledkem stranického patu v kongresových jednáních o rozpočtu – dobře ilustruje polarizaci, která převládá v debatách o moderní hospodářské politice.
Kohorta Johna Maynarda Keynese na jedné straně tvrdí, že vládní intervence mohou jakékoliv ekonomice pomoci překonat krizi růstem, neboť rozproudí agregátní poptávku, a tím zvýší míru zaměstnanosti. Vláda určité země, tvrdí keynesiáni, má schopnost – a zodpovědnost – vyřešit mnohé její hospodářské problémy, pokud ne všechny.
Na opačném konci stojí stoupenci rakouské školy ekonomického myšlení, zejména názorů Friedricha Hayeka. Ti tvrdí, že jedinou životaschopnou cestu ke svobodě a prosperitě představuje omezená vláda a volná soutěž. Trh je prý nejlepším arbitrem toho, jak alokovat vzácné zdroje, a měl by proto fungovat jako hlavní hnací síla ekonomiky.
V posledních letech začíná být tato dlouholetá debata stále svárlivější – a náklady spojené s patovou situací rostou. V zájmu obnovení růstu v rozvinutých ekonomikách při současném udržení silného růstu HDP a snížení chudoby v rozvojovém světě je zapotřebí jednotnější přístup k hospodářské politice – přístup, který bude čerpat z obou tradic.
Oficiální reakce na globální hospodářskou krizi zdůrazňují výhody intervencionistického modelu a dokazují, že rozhodná vládní akce může přispět ke zvýšení efektivity a vyčistit nevyvážené trhy, čímž chrání ekonomiku před propadem poptávky způsobeným klesajícími investicemi a rostoucí nezaměstnaností. Volný trh však rovněž hraje klíčovou roli, neboť dlouhodobější politika založená na pobídkách urychluje vědecký a technologický pokrok – a tím podporuje růstový potenciál ekonomik.
Při rozhodování, jak podpořit inovace a neobětovat přitom sociální ochranu, by si ekonomové a politici měli vzít ponaučení z fyziky. Fyzikové se totiž už téměř sto let snaží spojit navzájem protichůdné myšlenky velikánů tohoto oboru, jako byli Wolfgang Pauli, první fyzik, jenž předpověděl existenci neutrin (nejmenších částic hmoty), a Albert Einstein, který vysvětlil zakřivení časoprostoru. Takzvaná „teorie všeho“ by uvedla v soulad nemyslitelně malé s nepředstavitelně velkým, a umožnila tak celkové pochopení fyzikálních vlastností vesmíru.
Také politici by měli pracovat na sjednocení zdánlivě neslučitelných teorií, aby uvedli politická rozhodnutí do souladu s hospodářským cyklem a úrovní rozvoje ekonomiky. Takový přístup by se měl snažit chránit ekonomiky před destabilizujícími dopady politicky motivovaných změn, aniž by vládám bránil napravovat nebezpečné nerovnováhy. Oficiální činitelé musí během období růstu snižovat výdaje a rušit stimulační opatření přinejmenším se stejnou rázností, s jakou tyto politiky během poklesu zavádějí.
Bude-li tento přístup odrážet názor, že tvorba hospodářské politiky není věda, nýbrž umění, bude to dobrá věc: svět potřebuje větší flexibilitu v hospodářské politice. Někdo by to však mohl pokládat za důvod k obavám, zejména s ohledem na rostoucí podezíravost vůči hospodářské politice založené na pobídkách ve světle globální hospodářské krize.
Mnozí lidé kladou krizi za vinu několik desítek let trvající nadvládě přístupu laissez faire k tvorbě hospodářské politiky a právem připisují zásluhy o zprostředkování zotavení vládním intervencím. Obrovský hospodářský úspěch zemí, jako je Čína, kde za jedinou generaci vybředly z nejhlubší chudoby miliony lidí, zvýšil podporu systémů se státem v hlavní roli.
Také v rozvinutých zemích prosazují mnozí lidé větší roli státu, aby zajistili, že slíbené sociální benefity skutečně doputují k rychle stárnoucí populaci. V mnoha zemích už přitom vlády narážejí na hranice svých možností. Jak poznamenala německá kancléřka Angela Merkelová, ačkoliv je Evropa domovem pouhých 7% světové populace a vyprodukuje 25% světového bohatství, vyplácí se v ní 50% všech světových sociálních dávek. Pokud by se do těchto počtů zahrnuly i Spojené státy, pak 11,5% globální populace pobírá 88% globálních sociálních dávek.
Poslat principy volného trhu na smetiště dějin by však znamenalo vytvořit pouze novou řadu nerovnováh. Politici by neměli dopouštět, aby si debaty o hospodářské politice dál uzurpovali extremisté, ale místo toho musí pracovat na skloubení konkurenčních myšlenkových škol. Teprve pak bude možná plodná rozprava – taková, která neskončí uzavřením vládních institucí.
Keynes kdysi napsal, že souhlasí „téměř se všemi“ Hayekovými myšlenkami. A Hayek pokládal za „uklidňující“ vědět, že s ním Keynes „tak bezvýhradně“ souhlasí. To vyvolává otázku: Co skutečně brání ekonomům a politikům v tom, aby zformulovali velkou sjednocenou ekonomickou teorii – nebo ji alespoň hledali?
Dambisa Moyová je autorkou několika knih, z nichž poslední nese název Winner Take All: China’s Race for Resources and What it Means for the World (Vítěz bere vše: čínská honba za zdroji a co to znamená pro svět).
Copyright: Project Syndicate, 2013.