Horká voda mrzne rychleji než voda studená. Vědom jsem si toho nebyl, poprvé jsem na tento naprosto kontraintuitivní jev narazil nedávno, když se do českých médií dostala informace o tom, že vědci ho (konečně) vysvětlili. Primárním zdrojem této zprávy byl většinou The Telegraph, který píše zhruba následující:
Rychleji mrznoucí horká voda je záhadou už od dob Aristotela, dnes se v souvislosti s ní hovoří o takzvaném Mpemba efektu (podle studenta, který prý na jev po čase upozornil, byl ale zpočátku svým učitelem fyziky kvůli tomu zesměšňován). Vědci ze singapurské Nanyang Technological University nyní tvrdí, že základem jevu je interakce mezi jednotlivými molekulami vody a vodíková vazba, která vodě mimo jiné zajišťuje relativně vysoký bod varu. Zmínění vědci tvrdí, že rychlost, s jakou molekuly vody vydávají energii, závisí na jejich počátečním stavu. Horká voda pak kvůli tomu vydává energii rychleji. Například Nikola Bregovič z University of Zagreb ale tvrdí, že příčinou jevu je spíše proudění teplé vody v nádobách. Takže se mi zdá, že problém definitivně vyřešen jen tak nebude.
Ve fyzice kovaní čtenáři k uvedenému budou asi mít mnohé co říci, mým cílem ale není rozpoutat zde diskusi na téma rychle mrznoucí horké vody. V první řadě je pro ekonoma pozoruhodné zjistit, že ani „exaktní“ fyzika si s něčím neví rady. A nejde o něco kvantového, ale o naprosto hrubý „makro“ jev u něčeho, co intenzivně používáme každý den. Možná tedy nebude úplně fér, když je ekonomie neustále porovnávána s fyzikou a je tím demonstrována její podřazenost.
Druhá myšlenka se týká řady příkladů, kdy v ekonomii naprosto kontraintuitivně „mrzne horká voda rychleji“. U řady z nich ale víme, proč k nim vlastně dochází – tedy proč se věci dějí způsobem, který bychom na první a možná ani druhé zamyšlení určitě nečekali. V některých ekonomických případech nám jen nestačí selský rozum, netknutý nějakou tou teorií, či alespoň pracnějším uvažováním nad problémem. I selský rozum se totiž musí používat se selským rozumem. Podívejme se tedy na některé příklady ekonomické „rychleji mrznoucí horké vody“:
1. Státní finance nejsou jako rodinný rozpočet. Je pochopitelné, že někdy je přirovnání „státní finance = rodinné finance“ používáno. Zejména to chápu v situaci, kdy jde o protilék na bludy ve formě „zdroje jsou“ a „vládní dluhy se vlastně nemusí splácet“. Nebezpečné se ale toto zjednodušení stává ve chvíli, kdy mají rozpočty fungovat jako proticyklický nástroj, či alespoň nemají fungovat jako nástroj cyklický. Tedy zejména nemají zhoršovat propad ekonomiky. Prvotním předpokladem této jejich funkce je ale to, že v dobrých časech se bude šetřit, což je ale evidentně nadlidský úkol. A to nás zase obratem vrací k tomu, že pak nadužíváme přirovnání, o kterém se v tomto bodě hovoří. Tento příklad pak můžeme zasadit do obecnějšího konstatování, že na makroekonomické úrovni nefungují jednoduché mikroekonomické závislosti. Co sem patří dalšího? Třeba to, že firmy mohou šetřit a zlepšovat zisky tlakem na mzdy, v celku se to ale může projevit negativně - útlumem poptávky.
2. Více peněz neznamená automaticky více inflace. To je samozřejmě pokrizová (a v mých komentářích poměrně intenzivně diskutovaná) klasika. Nebudu jí tak rozebírat, zmíním ale, že nedávno jsem zaznamenal „domácí“ názor, že inflace se tedy opravdu stále nedostavuje, dostaví se ale určitě ve chvíli, kdy ekonomika nebude v útlumu. Aniž bych chtěl autorce cokoliv podsouvat, trochu mi to zní jako následující „logika“: Nebudeme autem zrychlovat z hlemýždího tempa, protože tam někde v dáli za horami jsou zatáčky. Tato úvaha platí ale pouze s předpokladem, že nemáme brzdy, či jsme v podstatě šílení a brzdy nepoužijeme. A nezapomínejme na to, že ono „hlemýždí tempo“ v ekonomické realitě znamená dlouhou řadu nezaměstnaných, neschopnost splácet úvěry, bankroty firem i lidí, vyhozené peníze za vzdělání těch, kteří sedí doma, atd.
3. Vyšší flexibilita mezd v depresi škodí. Tato teze (za tezi ji považuji) se zakládá na následujícím: Pokud jsme v situaci, kdy firmy tlačí na mzdy a zvyšují zisky, které ale neinvestují, vyšší flexibilita mezd povede jen k jejich rychlejšímu poklesu. Ten ale následně povede k dalšímu poklesu poptávky domácností a poptávky celkové. Investice firem mohou dokonce také klesnout, protože firmy cítí slabší poptávku domácností. Mimo jiné tak jde o jeden z řady příkladů, kdy krátkodobé ekonomické cíle odporují těm dlouhodobým. V rámci těch druhých není pochyb o tom, že flexibilita mezd je přínosem, v rámci těch prvních jsou alespoň neklesající mzdy drahocenným zdrojem poptávky.
4. Snižování výdajů je v utlumené ekonomice škodlivější, než zvyšování daní. Zde bych opět hovořil spíše o tezi, než o faktu. Má ale něco do sebe. Běžně se počítá s tím, že zlepšení vládních financí je lepší provádět na základě snižování výdajů, než na základě zvyšování daní, které mají pokřivující dopad na ekonomickou aktivitu. V útlumu ale může být dopad zvýšení daní na celkovou poptávku (a o tu se hraje v první řadě) mírnější než dopad snížení vládních výdajů.
5. Utahování rozpočtů nemusí znamenat snížení deficitů. Opět pokrizová klasika. Realita eurozóny ukázala, že utažení rozpočtů v pokrizové recesi nevede ke zlepšení poměru schodků k HDP. HDP totiž klesne natolik, že „pozitivní“ efekt nižšího schodku je vymazán.
6. Utažení rozpočtů (ne)podpoří ekonomickou aktivitu. Tento bod sem patří v závislosti na tom, co považujeme za obecně přijímanou pravdu. Pokud jí je to, že utažení rozpočtu sníží poptávku, pak je nějakou dobu přijímané tvrzení, že utažení rozpočtů podpoří ekonomickou aktivitu, skutečně kontraintuitivní pohádkou (a na zdejší seznam nepatří). Základem tohoto tvrzení bylo několik historických případů, kdy během rozpočtové konsolidace došlo k ekonomickému zlepšení. Nějak se ale zapomnělo na to, že toto oživení bylo taženo monetární stimulací a exporty a probíhalo během boomu globální ekonomiky.
7. Nízké sazby dluh snižují, vyšší ho zvedají. Můžeme se bavit o síle vztahu, ale obvykle nezpochybňujeme to, že nízké sazby podporují (či alespoň nepoškozují) růst zadlužení a naopak. Ekonom Lars E.O. Svensson ale tvrdí, že vyšší sazby nastavené švédskou centrální bankou nyní míru zadlužení (tj. dluh vztažený k příjmům, či HDP) zvedají namísto toho, aby ji snižovali. Vyšší sazby sice snižují ceny nemovitostí a snižují tak objem nových hypoték (jak bychom čekali). Ty ale na roční bázi tvoří jen asi 6 – 7 % celkové nominální hodnoty existujícího dluhu domácností. Jeho pokles daný sníženým přírůstkem a danými splátkami dluhu je tak stále dost pomalý. Nominální produkt ale v důsledku vyšších sazeb klesá mnohem rychleji. Poměr dluhu k HDP tak rychle roste (stejně jako reálná hodnota dluhu).
8. Menší produkční mezera by měla vést k uvolnění monetární politiky. V principu by monetární politika měla být uvolněná v případě, že v ekonomice existuje větší produkční mezera. To obvykle znamená vyšší nezaměstnanost a zároveň nižší inflaci, která poskytuje prostor pro monetární léčbu oné vyšší nezaměstnanosti. Se zmenšující se produkční mezerou se pak zmenšuje i prostor pro stimulaci – roste riziko, že se zvedne inflace a to na úrovně nechtěné. V současné době budí ale trochu rozruchu jedna analýza z Fedu, která hovoří o tom, že dlouhodobější útlum americké ekonomiky působí negativně i na její nabídkovou stranu a produkční mezera je tedy menší, než se předpokládá. Tento pokles nabídky je ale „endogenní“ – je tedy dán tím jak se vyvíjí poptávka. Její růst by tak měl zároveň zvedat i nabídku (firmy budou více investovat, lidský kapitál nebude dále ničen, atd.). Závěr je takový, že menší produkční mezera znamená větší potřebu stimulace poptávky (a následně i nabídky).
Ekonomických příkladů „rychleji mrznoucí horké vody“ bychom asi našli více a nejeden z uvedených bodů by si zasloužil více výkladu. Některé z nich jsou nezpochybnitelné, u některých bychom se alespoň měli dobře ujistit, že v dané situaci nejsou (či jsou) relevantní. Rozepsal jsem se ale ještě více než obvykle a proto se už jen spokojme s konstatováním, že někdy náš selský rozum nestačí a musíme se opřít o delší řadu selských úvah – tedy teorií a myšlenek, které problému dávají odpovídající rámec.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.