V období těsně po finanční krizi let 2007-2008 zásadní úlohu při záchraně globální finanční soustavy sehrály světové centrální banky. Zakročily, když se soukromé trhy zadřely, vystupovaly jako věřitelé a zprostředkovatelé poslední záchrany a zajistily dodatečnou likviditu, aby promazaly kola finančnictví.
Centrální banky nabízely své služby v prvé řadě domácím aktérům, ale rozšířily svou štědrost i na zahraniční soukromé subjekty. Ba když uzavřely swapové dohody, čímž si navzájem daly neomezený přístup ke svým měnám, prospěly i cizím státům. Tím vyvstal zneklidňující precedent.
Vytvořené původně v roce 2007 jako přechodná záplata, swapové linky vzniklé tehdy ke spojení Federálního rezervního systému USA, Evropské centrální banky a Švýcarské národní banky se prodloužily pokaždé, když trhy zneklidnila nová krize. Nedávno však šest centrálních bank oznámilo, že své swapové linky proměnily v trvalé.
Měly ale tyto centrální banky zákonnou pravomoc k takovému postupu? A i kdyby ano, měly ji využít?
Původní swapové linky bylo možné právem klasifikovat jako nouzová opatření. Co však lze považovat za přípustné a ospravedlnitelné za stavu finanční nouze, nemusí být vhodné jako standardní postup v běžných dobách.
Centrální bankéři možná namítnou, že jsme vstoupili do stavu permanentní krize trhu, podobné v tomto ohledu nikdy nekončící „válce proti teroru“. Ani taková děsivá analogie ale není odpovědí na otázku, zda by si centrální banky měly osvojovat mocenské pozice v mezinárodních vztazích.
Samozřejmě, mandátem centrální banky je cenová stabilita v národním hospodářství, jemuž slouží, a cenovou stabilitu ovlivňují směnné kurzy. Lze tedy argumentovat, že by centrální banky měly mít pravomoc zasahovat na devizových trzích a že by k této pravomoci měly patřit – přinejmenším v dobách krize – i závazky vůči zahraničním centrálním bankám, že poskytne neomezenou likviditu v domácí měně.
Méně jasné je však to, zda lze tytéž důvody uplatit, pokud centrální banka vytvoří permanentní swapové linky jen s několika dalšími centrálními bankami dle vlastního výběru. To je jako by se na vyhlídkové lodi blížící se ledovci oznámilo, že posádka určitě zachrání pasažéry z první třídy, ale u ostatních že jistota není.
Do swapového klubu nebyly pozvány centrální banky všech zemí – ba ani všech „přátelských“ zemí. Členství se omezilo výhradně na Federální rezervní systém Spojených států, Evropskou centrální banku a centrální banky Spojeného království, Japonska, Švýcarska a Kanady.
Toto neoliberální elitářství může mít určité zákonné důvody. Vzniklá skupina označovaná C6 může argumentovat tím, že vzhledem k mandátu vůči stabilitě cen by výsadní přístup k domácí měně měly získat jen centrální banky zemí, jejichž hospodářský vývoj může destabilizovat domácí ceny.
Jenže výběr měnových partnerů je beztak otázkou vlastního posouzení. Proč třeba Kanada, a ne Mexiko? Nejsou obě země členy NAFTA? Proč Švýcarsko, ale ne Brazílie, jeden z největších rozvíjejících se trhů?
Výběr partnerů je z podstaty politický čin. Přístup k silně poptávaným měnám zajišťuje vybrané hrstce relativně odolných zemí právě v době, kdy nejzranitelnější jsou země nejslabší. Tyto země, ponechány mimo klub, nemají jinou možnost než se zajistit hromaděním devizových rezerv.
Empirický výzkum skutečně ukazuje, že země bez explicitního či implicitního přístupu k likviditě obvykle drží mnohem větší rezervy než privilegovaná hrstka – a že právě jim je touto hrstkou kladeno za vinu, že hromaděním nadměrných rezerv přispívají ke globálním nevyváženostem.
Členové swapového klubu C6 si snad správně myslí, že globální finančnictví vyžaduje proaktivnější přístup centrálních bank. Je ale správné či spravedlivé, že mohou brát věci do svých rukou a utvářet systém mezinárodní měnové správy tak, že slouží jejich vlastním zájmům, bez větších ohledů na ostatní, neméně exponované země?
Společné prohlášení C6 konzervuje velkou propast mezi ekonomikami první a druhé třídy. Chce se od nás, abychom důvěřovali, že tyto vybrané centrální banky budou jednat správně.
Důvěra je důležitá. Co se ale týče politického rozhodování, podstatná je demokratická kontrola a zodpovědnost.
Katharina Pistorová je profesorkou práv na Columbijské univerzitě v New Yorku.
Copyright: Project Syndicate, 2013.