Asi jste si také všimli, že Nouriel Roubini už v médiích není tak často, jako tomu bývalo před dvěma třemi lety, o čase krize nemluvě. To samé platí o jménech jako Jim Rogers, či Marc Faber (a našla by se řada dalších). Pokud se někdo z nich objeví, v lepším případě najde nějaký originálnější způsob vyjádření toho, že vše podle nich nakonec stejně dopadne hrozně špatně. Sám jsem je přestal sledovat. Ne proto, že jejich „predikce“ nevyšly a ani vzdáleně se tomu neblíží. Ale proto, že mají (alespoň podle jejich veřejných vystoupení v dřívější době) menší než minimálně potřebnou míru sebereflexe. Tato minimální přijatelná míra by sebou nesla uznání toho, že příliš velká část jejich predikcí se nenaplnila a že chyba asi nebude na našem přijímači (pan Roubini je samozřejmě kvalitativně něco jiného).
Katarzí naopak prochází další z dřívějších „uber-medvědů“ David Rosenberg z Gluskin Sheff. Ten v polovině listopadu řekl, že po celý rok probíhá změna jeho pohledu na americkou ekonomiku. Letošní rok sice podle něho můžeme, co se týče růstu, „odepsat“, významné je ale to, že Spojené státy nespadly do další recese. Pokud by letos vláda ekonomiku nebrzdila, růst by se dostal ke třem procentům, což je v kontextu pokrizového snižování dluhů slušné. Rosenberg mimochodem také uvedl, že QE má v současné době jen minimální marginální přínosy (s jeho první vlnou to ale bylo jiné). Což je s ohledem na tapering pozitivní zpráva – ubírání nohy z plynu by totiž nemělo páchat znatelné škody, protože na rychlosti ta noha už moc nepřidávala (což trhy, zdá se, konečně pochopily).
Z mého pohledu tu tedy máme dva rozdílné přístupy: Papouškování věrozvěstů zkázy na straně jedné a z dnešního pohledu přílišná skepse, přiznaná a korigovaná podle skutečného vývoje na straně druhé. V soutěži analytické krásy by mělo být bodování jasné. Ale není tomu tak. Wall Street Journal v souvislosti s Rosenbergem poukázal na zajímavý jev. Někteří klienti prý jeho posun vnímali vyloženě negativně, dokonce už odmítali sledovat Rosenbergovy analýzy, protože se z něj prý stal další „cheerleader“. Jiní ho zase kritizovali za to, že převléká kabáty. Ekonom k tomu poznamenal: „Zjistil jsem, že hodně mých klientů nezajímají moje analýzy. Deset let bojuji s reputací permamedvěda. Nyní udělám mírný posun v názoru a je ze mě permabýk, nebo ten, který si v každé situaci drží pozitivní výhled“. Jinak řečeno, někdo prostě nechce myšlenky, ale potvrzování svého názoru.
V roce 2014 se toho může stále dosti sesypat – počínaje evropskými dluhy, přes různé ozbrojené konflikty, až po čínské tvrdší než měkké přistání. Pokud by k takové události došlo, nebo se dokonce objevila nějaká černá labuť (z definice o ní nyní nevíme), měli by proroci zkázy snad i radost. Tvrdili by totiž, že měli pravdu. Jak se ale říká, i stojící hodiny mají dvakrát denně pravdu. Je to ale pravda z neustálého opakování toho, že se jednou něco nějak stane. Doufejme, že svět jim v příštím roce ani tuto radost neudělá.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.