Minulý měsíc jsem ve Financial Times tvrdil, že možná vstupujeme do období dlouhodobé stagnace. V ní by se produkt, růst i zaměstnanost pohybovaly pod potenciálem, to vše spolu s reálnými sazbami na problematicky nízkých úrovních. Od počátku tohoto století dosahoval růst amerického produktu v průměru méně než 1,8 %. Nyní se produkt pohybuje téměř 10 % pod tím, co bylo ještě v roce 2007 považováno za potenciál. Přitom se nacházíme v prostředí negativních reálných sazeb a mimořádně uvolněné monetární politiky.
Je pravdou, že někteří ekonomové, kteří byli v minulých letech skeptiky, mají dnes optimističtější výhled. I ten ale počítá s tím, že produkt zůstane ještě několik let pod trendem. Ještě větší obavy vzbuzuje to, že zatímco se v ekonomice stále nalézá velké množství nevyužitých kapacit a inflace cen a mezd zpomaluje, ceny aktiv jsou vysoko a klesá kvalita úvěrů. Pokud by měl tento vývoj pokračovat, je pravděpodobné, že bychom se vrátili do stejných problémů jako v letech 2005–2007. Výzva, kterou dlouhodobá stagnace představuje, tak nespočívá pouze v dosažení vyššího růstu, ale v jeho dosažení finančně zdravým způsobem. V podstatě jsou tu tři možnosti.
První přístup klade důraz na to, co je vnímáno jako fundament strany nabídky – dovednosti pracovní síly, schopnosti inovace, strukturální daňové reformy a podobně. Tyto návrhy dávají smysl, i když jsou politicky problematické. V dlouhém období by zdraví ekonomiky jistě zvýšily, pravděpodobně se tak ale v následujících deseti letech nestane. A zvýšení naší produkční kapacity se v růstu produktu neprojeví v případě, že pro tento produkt nebude existovat poptávka. Může dokonce dojít k tomu, že kroky vedoucí k posílení nabídky budou mít perverzní efekt posílení deflace.
Druhá strategie byla v posledních letech dominantní. Šlo o snižování relevantních sazeb a nákladu kapitálu. Ekonomika je dnes mnohem zdravější, než by byla bez těchto kroků. Pokud jsou ale sazby dlouhodobě pod tempem růstu ekonomiky, je v podstatě zaručeno, že se objeví bubliny a nebezpečný růst zadlužení.
Třetí přístup je nejslibnější. Představuje ho zvýšení poptávky a ukončení nebezpečného trendu klesajících vládních výdajů. Měli bychom využít současné situace, kdy se v ekonomice nachází mnoho volných zdrojů, a obnovit naší infrastrukturu. Kdyby vláda v minulých pěti letech více investovala, poměr dluhu relativně k našim příjmům by byl dnes nižší. Takové zvýšení poptávky by se rovněž projevilo růstem výdajů soukromého sektoru. Hodně příležitostí lze najít v energetice, v obnovitelných zdrojích, v nahrazování uhelných elektráren alternativními zdroji. Dlouhodobé stagnaci se můžeme vyhnout, musíme ale uplatnit správnou ekonomickou politiku. To nelze učinit bez správné diagnózy. Bez nich budeme odsouzeni k neustálým oscilacím mezi nízkým růstem a neudržitelnou situací ve finančním sektoru.
Autorem je Larry Summers.
(Zdroj: FT)