Snažím se srovnat si své myšlenky týkající se vývoje v Evropě a vhodným nástrojem může být následující obrázek. Porovnává poměr vládního dluhu k HDP s výnosy desetiletých vládních dluhopisů u několika evropských zemí. Vyznačena je situace ke dvěma datům, první z nich je vrchol krize v eurozóně v roce 2011 a druhý ukazuje současný stav:
Náklady financování u zadlužených evropských zemí klesly, a to o hodně. Není to ale výsledkem utažené fiskální politiky, která by snížila míru zadlužení. Ta totiž naopak vzrostla, příčinou je hlavně ekonomický pokles a deflace. Ve skutečnosti tak došlo k tomu, že vztah mezi sazbami a dluhem se výrazně zploštil. Proč k tomu došlo? Velice pravděpodobně je ve hře „Draghi efekt“. Tedy ochota ECB fungovat jako věřitel poslední instance, která eliminovala paniku na trzích. Navíc je možné, že došlo i ke snížení rizikových prémií spojených s politickým vývojem v jednotlivých zemích. Ukazuje se totiž, že jejich odhodlání zůstat v eurozóně za každou cenu je obrovské.
Je tedy krize v eurozóně u konce? Ne a nebude, dokud nedojde k posunu v dluhové dynamice. Navíc ještě v žádné zemi nedošlo k tomu, že by klesající mzdy vedly k jasnému oživení taženému exporty. Nebo k tomu, že by se fiskální utahování konečně projevilo snížením zadlužení. Jsem europesimista, ale musím uznat, že celý plán možná bude fungovat. Ekonomické, lidské a politické náklady budou obrovské a celé se to stále může rozpadnout. Ochota ECB k záchranným krokům ale Evropě poskytla prostor k dýchání, píše na svém blogu Paul Krugman. Následně se věnuje tomu, co nazývá „cynickými fantaziemi“:
Pokud chcete dosáhnout racionální diskuse o bitcoinu, zlatu a dalších libertariánských tématech, dostane se vám hodně cynických poznámek o tom, jak funguje vláda. To mimochodem ukazuje, že jde do značné míry o politická témata. Když řeknete, že hodnota bitcoinu není směrem dolů ničím omezena, čelíte tvrzení, že vláda také může snížit hodnotu dolaru na nulu. Problém však spočívá v tom, že vláda se přece jen stará o svou pověst a do určité míra dokonce i o blahobyt lidí.
Už slyším výhrady, které tvrdí, že vlády svou schopnost tisknout peníze zneužívají. Zní to jako cynický realismus, ve skutečnosti jde ale o cynické fantazie. Ano, je tu Výmarská republika, je tu Zimbabwe. Najdeme v posledních desetiletích ještě něco jiného? Ne. Historie fiat měn je taková, že většina z nich je spravována zodpovědně, s výjimkou období politického chaosu. Data ukazují, že období vysoké inflace jsou stále méně častější, a to i přesto, že nikdo nepoužívá zlatý standard nebo systém jemu podobný (výjimku představuje eurozóna).
Jak jsem tedy uvedl, tvrzení, že vládám se nedá ohledně tištění peněz věřit, zní cynicky a realisticky. Ve skutečnosti je to ale pouze fantazie. Je podobná tomu, když slyšíme, že fiskální stimulace není nikdy ukončena a programy boje s útlumem se stávají programy stálými. To je naprostá lež a ne popis toho, k čemu dochází. Jestliže někdo něco podobného tvrdí, ukazuje na to, čemu chce věřit, ale ne na historický vývoj.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)