Většina zemí na periferii eurozóny se pod tíhou finanční krize začala měnit a osekání nákladů a reformy začínají mít výsledky. V Německu proběhly reformy už před více než deseti lety. Z větších zemí zaostávají Itálie a Francie, která sice stále s Německem tvoří jádro eurozóny, ale zároveň se svými neduhy v posledních letech hodně přiblížila periferii.
Ke změnám se ale možná schyluje i zde. Prezident Hollande před pár dny dlouze promluvil o tom, jak chce ekonomice pomoci. Firmám se má ulevit od daňové zátěže a byrokracie, stát chce podpořit zaměstnanost a přitom postupně šetřit. Zvyšování konkurenceschopnosti v krátké době ale nejde bezbolestně. Vyvolá tlak na růst nezaměstnanosti či snižování mezd při snaze o navýšení produktivity nebo tlak na rozpočet při snížení daní.
Příklad, jak to může vypadat, má Francie hned v sousedství. Španělsko bylo dotlačeno k reformám a uvolnění trhu práce, jejichž výsledkem bylo v první fázi další zvýšení už tak hrozivě vysoké nezaměstnanosti. V zemi se střídal jeden protest za druhým. To je věc, které se chce francouzská vláda samozřejmě vyhnout a například daňové úlevy pro firmy jsou tak podmíněny zvýšením zaměstnanosti. Jenže náklady změn se v trojúhelníku konkurenceschopnost - zaměstnanost - rozpočet vždy někde projeví.
Jedním z cílů, o kterých prezident Hollande nedávno mluvil, je sociální a ekonomická konvergence s Německem. Těžko říct, co konkrétně to bude znamenat. Možná je to přání, aby se zemi dařilo jako Německu, možná má jít o inspiraci německými reformami více než deset let zpátky, které zemi hodně pomohly k současné ekonomické odolnosti a rekordně nízké nezaměstnanosti.
Ani německý recept ale není bezbolestný. Smyslem reforem byla větší ekonomická motivace vracet se do práce. Němci snížili celkové dávky a navázali je na závazek přijmout pracovní nabídku, ačkoli mnohdy nevyhovovala kvalifikačně, náplní nebo rozsahem (částečné úvazky). Dnes, když jsou vidět výsledky, vypadá německá cesta možná politicky průchodněji, ale ani zde se reformy neobešly bez množství protestů veřejnosti.
Právě obavy z protestů jsou zvláště pro francouzské politiky zřejmě velkým strašákem. Ačkoli odborová organizovanost v zemi je dlouhodobě hodně nízko, schopností odborů či jiných spolků organizovat stávky či protesty a ochotou občanů se jich účastnit je Francie pověstná. Veřejnost by možná přijala nepopulární změny, pokud by převládlo přesvědčení, že "léčba" je už opravu nutná. Jenže tak to příliš nevypadá. Téměř 11procentní nezaměstnanost je sice nepříjemná, ale teprve poloviční ve srovnání se Španělskem před reformami. Maloobchod roste, průmysl jen lehce klesá. Rozpočet je sice chronicky deficitní a dluh vysoký, ale stále čelí pouze "měkkému" omezení z EU, zatímco francouzské dluhopisy se ani v nejprudší krizi nedostaly pod nebezpečný tlak a už od roku 2008 mají jejich výnosy sestupný trend.
Protichůdné dopady také může mít fakt, že se Francie odhodlává k reformám (pokud k nim nakonec dojde) až po skončení nejhoršího období krize a po ostatních zemích v eurozóně. Na jednu stranu by při sílící zahraniční poptávce a stále podpůrné měnové politice mohly reformy méně bolet. Na stranu druhou má Francie přece jen handicap oproti rozjeté německé exportní mašině i proti zemím, které se odhodlaly k reformám dřív - Španělsku či Irsku - a které začínají na zahraničních trzích sklízet první úspěchy. Také je tu samozřejmě znovu otázka motivace - i mírné zlepšování ekonomické situace ve Francii může odhodlání pokračovat v reformách podkopávat.