V City of London nastal čas bonusů. Tento každoroční rituál býval událostí, která mohla změnit celý život bankéřů, brokerů a traderů. Po krizi už ale odměny nedosahují takové výše a pozornost zmiňovaných aktérů se přesouvá zejména na boj s regulátory a politiky. Nový zákon EU hovoří o tom, že bonusy mohou dosáhnout maximálně dvojnásobku platu a to pouze se souhlasem akcionářů. Jeho cílem jsou investiční banky, kde jsou vysoké bonusy běžné. Cílem je tedy City, která představuje jediné evropské centrum investičního bankovnictví. Známky toho, že by se podobnou cestou vydal New York, neexistují, což otevírá prostor k arbitráži mezi Evropou a USA. Se vstupem zákona v platnost budou bankéři preferovat práci v New Yorku a americké banky budou stahovat velkou část svých operací z Londýna směrem na Wall Street. Není pochyb o tom, že na to doplatí Londýn a efekt bude znát v celé britské ekonomice.
V centru pozornosti se pak kvůli zmíněnému zákonu stala . Ta se nachází ve výjimečné situaci proto, že jde o jedinou britskou banku vlastněnou státem. George Osborne tak na jednu stranu čelí požadavkům na bonusy, na straně druhé vzteku, který vysoké odměny bankéřů vyvolávají u veřejnosti. A také musí maximalizovat hodnotu pro daňové poplatníky. To znamená, že musí mít skupinu odborníků na dluhopisové trhy a korporátní transakce. Ti nejsou levní. Ještě zajímavější než případ je ale to, jak odolné jsou bonusy vůči tržním silám. V každém jiném sektoru, který byl zachráněn vládou, by akcionáři požadovali, aby odměny zaměstnanců klesly na úrovně běžné v jiných odvětvích. Odměny ve velkých bankách skutečně klesly, ve srovnání s jinými odvětvími tu ale jsou stále patrné velké platové prémie. Příčinou je to, že celý model bankovního systému je stále velmi přívětivý pro ty, kteří v něm již jsou a pro některé kapsy zvlášť. Pokud nebude tato situace vyřešena, bude přetrvávat i problém s obrovskými bonusy.
Velké banky sice už dnes čelí určitým omezením, počínaje vyšším požadavkům na kapitál, omezením over-the-counter obchodů a částečnému omezení proprietary tradingu. Jejich síla ale spočívá v tom, že integrují sales, trading a poradenské služby do jedné instituce, a to jim dává obrovskou informační výhodu. Ve výsledku jsou pak tyto velké banky schopny požadovat ceny, u kterých klienti nevědí, za co je vlastně platí. Výsledkem je pak i schopnost vyplácet superbonusy. Pokud mají být velké finanční instituce transparentní, musí dojít k oddělení tradingu a poradenství. Následně by i u nich začaly působit tržní síly v oblasti odměn. Jestliže tak neučiníme, budeme se stále zaměřovat pouze na bonusy, které jsou ale symptomem a ne příčinou problémů.
(Zdroj: FT)