S rozbíhajícím se rokem 2014 se zdá, že příznaky rozpadajícího se regulačního vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všudypřítomné. Přísné nové regulace amerického Federálního rezervního systému pro zahraniční banky vyprovokovaly Evropskou komisi k hrozbě odplaty. Pokrok směrem k harmonizaci amerických a unijních pravidel pro deriváty – které byly jednou z hlavních příčin finanční krize – uvízl na mrtvém bodě. A plány EU a Velké Británie obehnat bankovní vklady „plotem“ v podobě jasného vymezení, k čemu mohou být využity, se zřejmě formou i obsahem odchýlí od sebe navzájem i od nově zveřejněného Volckerova pravidla v USA.
Ponaučení, které většina pozorovatelů z těchto sporů na stále vyšší úrovni vyvozuje – totiž že i v oblasti finanční regulace má mocenská politika navrch nad obecným blahem –, je ovšem neúplné. Regulační odlišnosti koneckonců nejsou pouze výsledkem nestejných národních zájmů; jistou roli může hrát také míra efektivity, s jakou se provádí a koordinuje diplomacie.
Jedna nedávná studie například zdůraznila neschopnost představitelů skupiny G-20 definovat konzistentní a uskutečnitelný návod na zavedení agendy finanční reformy ohlášené po krizi v roce 2008. V posledních zhruba deseti letech vyzývají hlavy států regulátory, aby řešili velké otázky, například kapitálové standardy, spolu s dalšími záležitostmi typu nekotovaných derivátů nebo reforem úvěrových ratingů. Během tohoto období však oficiální činitelé jednali více či méně podle vlastní libovůle a umožňovali, aby se problémy řešily podle různých ekonomických a politických cyklů.
Radikální odlišnosti mezi kulturou stanovování pravidel v USA a EU tento problém ještě zhoršují. Na rozdíl od USA, kde v čele procesu určování pravidel stojí nezávislé agentury jednající v souladu s nařízeními Kongresu, v EU stanovují regulační agendu a sepisují pravidla legislativní aktéři v Bruselu a ve Štrasburku – Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament. A přestože si stále větší podíl regulační zodpovědnosti osvojují i unijní instituce typu Evropské centrální banky, divergence v rozhodovacích procedurách dál ovlivňují tempo i charakter transatlantické koordinace.
A aby to nebylo tak jednoduché, tržní a měnové reformy čas od času splývají, přičemž tvorba pravidel se stává částečně závislou na rozhodnutích různorodých agentur a institucí. Například splnění rozšířených kapitálových standardů Basel III nespočívá v pouhém dodržování pravidel; vyžaduje také rekapitalizaci bank – tento proces přitom trvá v Evropě déle než v USA, částečně proto, že eurozóna musela vyjednat mechanismy financování bank a insolventních vlád. Tyto průtahy dnes vyvolávají v USA pochybnosti, zda je EU skutečně odhodlaná k reformám.
Všechny zmíněné problémy odrážejí prostý fakt, že politici postrádají vhodné nástroje pro vedení regulační diplomacie ve světě dynamické tržní reformy. Konvenční prostředky – vzájemné uznávání a substituované dodržování standardů – byly vyvinuty v prostředí, v němž se státy mohly navzájem podněcovat ke zvyšování standardů tím, že umožňovaly zahraničním subjektům snazší přístup na domácí trhy v případě, že regulace v jejich domovských zemích byly zrcadlovým obrazem jejich vlastních regulací. Žádný mechanismus nepředpokládá situaci, v níž se všechny země současně snaží zkvalitnit své finanční soustavy napříč řadou sektorů.
Tradiční fórum rozhovorů mezi EU a USA – totiž Dialog o regulaci finančních trhů, v jehož rámci se v nepravidelných intervalech scházejí regulátoři a handrkují se nad seznamy rozdílných regulací – je až příliš často pomalé a obchází se.
Je dobře, že evropští a američtí politici mají možnosti, jak tyto strukturální zátarasy odstranit. Měli by začít tím, že vyvinou novou „sadu nástrojů“, aby pomohli státům nejen naplnit stávající standardy, ale i spolupracovat na zdokonalení standardů v prostředí rychle se měnících trhů. Ať už budou tyto nástroje zavedeny v rámci rozhovorů Transatlantického obchodního a investičního partnerství nebo na neformální bázi, programy vzájemného uznávání a substituovaného dodržování standardů by měly zesílit a poskytovat procedurální mechanismy koordinace tvorby pravidel a administrativních procesů v reálném čase. Koordinační mechanismy by navíc měly být – v možném rozsahu – procesy založenými na cílech a poměřovanými s mezinárodními závazky a s nejlepší praxí.
A konečně by se vzhledem k rozhraní mezi finančním dohledem a peněžními vztahy měl Dialog o regulaci finančních trhů oživit v intencích schůzek představitelů ministerstev financí a centrálních bankéřů skupiny G-20. Namísto spoléhání se na multiregionální Komisi pro finanční stabilitu, že bude diskutovat o rozdílech a stanovovat tempo regulací, by se měli unijní a američtí regulátoři podnítit k tomu, aby předkládali k širší mezinárodní úvaze společná řešení a reformy.
Reforma transatlantické regulační architektury může samozřejmě pomoci finanční diplomacii jen do určité míry a národní zájmy budou vždy důležité. Ve světě bilionových kapitálových toků a stále většího významu zdravé globální finanční soustavy však mohou i malá zlepšení znamenat velký rozdíl. Kvalitnější mechanismy vytváření pravidel jsou k tomu dobrým začátkem.
Chris Brummer je profesorem práva na Právním centru Georgetownské univerzity a ředitelem projektu Transatlantické finanční iniciativy při Atlantické radě.
Copyright: Project Syndicate, 2014.