Nízká inflace v eurozóně se dostala do popředí zájmu těch, kteří se domnívají, že směřuje k tragédii. V prosinci inflace klesla na 0,8 %, což je hluboko pod cílem ECB. V Řecku už je inflace negativní, ve Španělsku, Portugalsku a Irsku se pohybuje mezi 0,2 – 0,3 %. Rostou tak obavy z toho, že měnová unie by mohla spadnout do deflace a dlouhodobé stagnace podobně, jako to učinilo Japonsko v 90. letech. Spotřebitelé by pak ve vidině dalšího poklesu cen odkládali nákupy. Růst by klesal a dluhová zátěž by dále rostla.
Obavy z deflace vyjádřila i šéfka MMF Christine Lagarde. ECB se domnívá, že inflace v eurozóně zůstane pod jejím cílem ještě dlouho. Nevěří ale, že by se dostala do negativní oblasti. Pokud ovšem v jednotlivých zemích nastane po určitou dobu deflace, nemusí to nutně znamenat negativní jev. Jde totiž o způsob, jak obnovit konkurenceschopnost. Švýcarsko si obdobími klesajících cen procházelo poměrně často, to samé platí o Velké Británii v 19. století. Průzkumy navíc ukazují, že většina obyvatel eurozóny očekává, že se inflace v dlouhém období vrátí na úroveň 2 %.
Riziko toho, že se do deflace propadne celá eurozóna, ale není nulové. Kdyby byla ECB běžnou centrální bankou, která se zodpovídá jen jedné zemi, už by možná pro prevenci deflace činila více, včetně rozsáhlého programu nákupu aktiv. Reálné sazby na jihu unie jsou totiž pozitivní i přesto, že podmínky v těchto zemích by vyžadovaly jejich pokles do záporných čísel. Kritici tvrdí, že pokud ECB nebude jednat hned, zopakuje chyby, které učinila Bank of Japan. Tato tvrzení ale ignorují jeden klíčový aspekt vývoje v Japonsku. Japonsko totiž hlavně neučinilo potřebné reformy a sami centrální bankéři říkají, že mohou pouze poskytnout čas pro to, aby takové reformy mohly proběhnout.
Japonsku trvala rekapitalizace bankovního systému po prasknutí bubliny více než deset let. Během těchto deseti let čelila jeho ekonomika nedostatečné nabídce úvěrů. Japonská regulace trhu práce je velmi neflexibilní, mladí jsou často nuceni přijímat pouze částečné úvazky, zatímco starší lidé si užívají atraktivních dlouhodobých úvazků. Japonská populace rychle stárne, země se ale brání imigraci a ženská participace je velmi nízká. Veřejný i soukromý sektor je pak prolezlý klientelismem a zájmovými skupinami, které odolávají všem útokům na jejich privilegia. Vláda slíbila, že na oplátku za uvolněnou politiku Bank of Japan provede strukturální reformy, doposud se tak ale nestalo.
Některé evropské země se z japonského příkladu poučily a to tak, že na rozdíl od Japonska prosazují strukturální změny. Jde zejména o Velkou Británii, Irsko, Španělsko a Portugalsko, kde se už dostavují výsledky. Většina Evropy ale trpí podobnými neduhy jako Japonsko. A právě to je největší hrozbou. Reformy jsou například urgentně nutné v Itálii, vláda je ale paralyzována a nedovede je prosadit. Francouzský prezident François Hollande sice nedávno překvapil tím, že volal po reformách, ale jeho plány jsou stále dost neurčité. ECB určitě vnímá riziko deflace. A má nástroje, jak mu čelit. Může poskytovat levné úvěry bankám, penalizovat je za to, že drží velký objem hotovosti či nakupovat dluhopisy. Pokud ale eurozóna nebude řešit skutečný japonský problém, nebudou podobné kroky efektivní a povedou pouze k oddalování skutečných řešení.
(Zdroj: WSJ)