To poslední, co jsme potřebovali, byla krize v zemi, která čelí politickým problémům. Přímý dopad vývoje v Turecku na globální ekonomiku nebude velký, protože jeho ekonomika odpovídá svou velikostí ekonomice Los Angeles. Objevuje se však to obávané slovo „nákaza“. Tedy ten druh nákazy, který se před lety přenesl z Thajska na celou Asii či nedávno z Řecka na Evropu. Dnes se všichni bojí toho, že se nákaza přenese z Turecka na nové trhy. V mnoha ohledech je současný vývoj povědomý a obavy budí právě to, proč se musí neustále opakovat podobné krize? Navíc se zdá, že doba mezi nimi se stále více zkracuje a každá další krize je horší než ta předchozí. Co se děje?
Než se dostaneme k Turecku, podíváme se krátce na historii finančních krizí. Celou jednu generaci po druhé světové válce byl světový finanční systém podle našich měřítek v podstatě bez krizí. Pravděpodobně tomu tak bylo proto, že státy uplatňovaly omezení na přeshraniční tok kapitálu a mezinárodní půjčky byly tudíž omezené. Na konci 70. let ale přišla deregulace a rostoucí agresivita bank vedla k prudkému růstu půjček do Latinské Ameriky. Pak přišel rok 1982 a krize, po které následovala dekáda ekonomické stagnace.
Latinská Amerika se nakonec vrátila k růstu, i když Mexiko si v roce 1994 prošlo ošklivým kolapsem. Větší verze předchozího scénáře se ale následně dostavila v Asii: Obrovský příliv peněz, po kterém následoval kolaps trhů a ekonomický propad. Některé z asijských ekonomik se zotavily rychle, u investic ale k plnému zotavení nikdy nedošlo a to samé platí o růstu. Před několika lety nastala stejná situace v Evropě, kde tekly peníze do Řecka, Španělska a Portugalska. Základní vývoj byl vždy stejný, zhoršují se důsledky krizí. Během mexické krize klesl reálný produkt o 4 %, v Indonésii v letech 1997–1998 klesl o 14 %, v Řecku o 23 %. Přichází nyní ještě horší krize? Fundament je poměrně uklidňující, protože zejména Turecko má nízký dluh, podniky si sice v zahraničí půjčovaly hodně, ale celková situace nevypadá tak zle. Avšak ty samé síly, které hnaly peníze do této země, činí zranitelnou celou světovou ekonomiku.
Ekonomové se nyní intenzivně přou o to, zda čelíme nebezpečí dlouhodobé stagnace. Tu můžeme popsat jako stav, kdy počet lidí, kteří chtějí spořit, převyšuje objem ziskových investic. Je-li tomu tak, pak se snažíme utratit méně, než kolik si vyděláváme. Výdaj jednoho ale představuje příjem druhého a výsledkem této snahy je propad ekonomiky. Druhou možností je to, že investoři ve snaze najít ziskové investice začnou obelhávat sami sebe a peníze tečou do pochybných projektů. Příkladem jsou třeba nekvalitní půjčky poskytnuté rozvíjejícím se ekonomikám. Ty jim mohou krátkodobě pomoci, nakonec se ale investoři musí podívat pravdě do očí, tok peněz vyschne a přichází krize.
Pokud tento popis skutečně sedí (a já se domnívám, že ano), současná světová ekonomika je odsouzena k opakujícím se bublinám a depresím. Skutečným problémem nejsou země jako Turecko, Jižní Afrika, Rusko, Maďarsko a další. Je jím to, že bohaté ekonomiky jako USA, eurozóna a další nevyřešily jádro svých problémů. Soukromý sektor chce příliš spořit a málo investovat, tyto země ale sledují politiku úspor, která depresi prohlubuje. Dlouhodobě vysoká nezaměstnanost navíc zhoršuje i dlouhodobý výhled a tudíž i ziskovost investičních projektů.
Autorem je Paul Krugman.
(Zdroj: NYTimes)