Pro mnoho rozvíjejících se ekonomik začal rok 2014 nevesele. Obavy z výrazného zpomalení čínské ekonomiky a prudkého poklesu argentinského pesa vůči dolaru vyvolaly u řady měn zemí s rozvíjejícími se trhy silné tlaky na prodej. Současná volatilita však není předzvěstí trvalého slabšího růstu v rozvíjejících se ekonomikách jako celku. Je potřeba rozlišovat a právě to dnes finanční trhy dělají.
Rozsah potíží se stát od státu výrazně liší. Například problémy, které v současné době sužují Argentinu, lze sotva označit za překvapení. Naopak jsou téměř nevyhnutelným důsledkem několikaletého špatného řízení země, které podnítilo vysokou inflaci, ošklivě nadhodnocenou měnu a masivní erozi zahraničních rezerv.
Naproti tomu měny rozvíjejících se ekonomik střední a východní Evropy zůstávají relativně stabilní. Například polský zlotý si díky robustnímu hospodářskému výkonu země v podstatě udržel směnný kurz k euru, když od počátku roku (do začátku února) klesl o 2,2%. Maďarský forint klesl vůči jednotné měně ve stejném období o něco málo přes 5%, avšak tento pokles je méně prudký než v minulosti, kdy byl devizový kurz kvůli makroekonomickým problémům země mnohem citlivější na změny nálady na trhu.
Stabilizace ekonomiky eurozóny a snížení nerovnováh pomohly zlepšit růstové vyhlídky pro země střední a východní Evropy. Většina těchto zemí navíc učinila pokroky při omezování vlastních nerovnováh. Naproti tomu ruský rubl letos pokračuje ve zdlouhavém pádu střemhlav, když se do začátku února propadl oproti euru o více než 5,5%. Důvody jsou převážně domácího charakteru: špatné investiční klima, silný odliv kapitálu a scvrkávající se přebytek běžného účtu.
Pohled do Latinské Ameriky odhaluje rovněž výrazné regionální rozdíly. Argentinské peso, hlavní viník krize v regionu, se letos propadlo vůči americkému dolaru o 19%. V Brazílii jsou reálné ztráty v roce 2014 poměrně mírné, avšak tento vývoj následuje po loňském mohutném znehodnocení měny. Kapitál se chystá k odchodu také z Mexika a Chile.
Závislost regionu na vývozu komodit brnká na nervy. Bude-li hospodářský růst v Číně slabší, než se očekávalo, ceny komodit a vývoz pravděpodobně poklesnou, což podkopá růst latinskoamerických zemí. Protože však globální ukazatele průmyslové produkce od druhé poloviny loňského roku stoupají, což ukazuje zejména na zlepšení v rozvinutých ekonomikách, zdá se, že chmurné předpovědi pro komoditní trhy nejsou zcela na místě.
Asijské měnové ztráty jsou zatím omezené. Největší pokles zaznamenal jihokorejský won, který se od počátku roku do počátku února propadl o 3% (byť k tomu došlo po dlouhém vzestupném trendu). Indická a indonéská měna odolávají bouři docela dobře, avšak obě loni výrazně ztratily. Indická rupie zatížená chronickým deficitem běžného účtu, tvrdošíjně vysokou inflací a prudkým poklesem růstu, ztratila do konce roku 2013 meziročně 11%.
Paradoxně je Čína, na kterou se v současné době upírá největší pozornost, jedinou velkou rozvíjející se ekonomikou, jejíž měna vůči americkému dolaru v lednu mírně posílila. Vzhledem k obrovským úkolům, před nimiž Čína stojí – od vyvážení růstového modelu až po vyřešení úvěrové a realitní bubliny –, je to pozoruhodné. Čínští představitelé jsou odhodlaní zpřísnit měnovou politiku a zavést regulační opatření, aby omezili dluhovou dynamiku, což bude zákonitě znamenat obětování krátkodobého hospodářského růstu v zájmu navrácení růstu na stabilní trajektorii. Trhy se evidentně domnívají, že čínské úřady na tento úkol stačí.
Turecko, jehož obrovský růstový potenciál hatí velké nerovnováhy, takové štěstí nemá. Turecká lira se ocitla na pranýři – oproti euru klesla v lednu o 7% a od poloviny loňského roku o 24%. Zranitelnost Turecka vůči prudkému posunu od optimismu k pesimismu na finančních trzích se však dala předvídat. Propastné deficity běžného účtu (financované hlavně krátkodobými přílivy kapitálu), domácí politická nejistota i předchozí projevy neortodoxní měnové politiky, to vše v posledních měsících podkopává důvěru investorů. Stejně jako v Číně budou mít nezbytné restrukturalizační procesy dopad na krátkodobý růst, zatímco střednědobá a dlouhodobá vyhlídka je pozitivní.
Finanční trhy evidentně trestají měny těch zemí, které jsou kvůli makroekonomickým nerovnováhám nebo politické nestabilitě náchylné k vnějším šokům jakéhokoliv druhu. Někteří protagonisté se obávají, že spirála znehodnocování měny, vyšší inflace a stoupajících úrokových sazeb by se mohla rozšířit v úplnou krizi důvěry.
Ačkoliv však další stahování kapitálu nelze vyloučit, ne všichni investoři plavou s tímto proudem. Protože se ceny v postižených zemích nacházejí na mnohem příznivější úrovni, politická opatření zaměřená na posílení důvěry by rychle mohla podnítit dopředu orientované investory k tomu, aby tyto vody vyzkoušeli.
Obecně řečeno mohou devalvace přispět k posílení konkurenceschopnosti a snížení vnějších schodků. Z krátkodobého hlediska však mohou zhoršit ekonomické problémy tím, že vyvolají vyšší mzdové požadavky, přiživí inflační tlak a zvýší náklady na vnější financování.
Za těchto okolností musí měnová politika provést vyvažující kroky. Chce-li centrální banka čelit devalvací taženému vzestupu domácí inflace, potřebuje zvýšit klíčové úrokové sazby – avšak bez toho, aby zaškrtila ekonomiku. Pravděpodobnost, že politici uspějí, bude vyšší v případě, že domácí reformy vyřeší makroekonomické nerovnováhy a další překážky dlouhodobého růstu.
Michael Heise je hlavním ekonomem společnosti SE.