Soukromá penze: kolik vlastně stojí?

Pro většinu lidí je jejich penze, nebo alespoň příslib její výplaty, jedním z nejdůležitějších aktiv, jehož hodnotu zpravidla převyšuje pouze jejich dům. Jde o příjem, na němž budou závislí v průběhu posledních 20 až 30 let života. Jenže i když téma cen nemovitostí se na přetřes dostává docela často, propočítávání hodnoty důchodových závazků k party hitům rozhodně nepatří. Výsledkem této apatie je ignorance či přímé odmítání diskuze.

Problém můžeme názorně vysvětlit na alegorii s tržištěm. Chcete koupit jablka, procházíte kolem stánků a můžete snadno porovnávat ceny. Prodavači vám dokonce mohou dát vzorek produkce k ochutnání. Když nechutná, lze snadno přejít ke konkurenci. Se spořícími produkty to ale tak snadné není. Existuje zde informační asymetrie a produkt začne být testovatelný až po 30 až 40 letech, kdy už bude na změnu poskytovatele pozdě. Porovnávání je proto extrémně obtížné.

Hudební kritik listu Financial Times se nedávno podělil se svými starostmi a strastmi při zřizování soukromého penzijního účtu. Jaké bylo jeho zděšení poté, co obdržel roční výpis: „Jako zloděj v parku na mě vyskočí číslo. Jde o předpověď toho, kolik mohu očekávat z dosud naspořené částky v roce 2036 při předpokládaném ročním výnosu 4,7 % a inflaci 2,5 %. Výsledek, v dnešních cenách, je zhruba o 8 % nižší než současný stav konta.“

Jinými slovy, po 20 letech poctivého střádání na tom bude hůř než dnes. Kam se všechny ty peníze podějí? Po namáhavém obvolávání obdrží podrobný výpis poplatků: manažer fondu si bere 1,35 %, poradce, který mu penzijní schéma prodal, dalších 0,5 %, další poplatek za bůhvíco činí 0,81 %, plus transakční náklady prodeje a nákupu instrumentů ve výši 0,19 %. Když se to všechno sečte, vidina reálného výnosu kolem 2 % se zcela rozplyne.

Jak z toho ven? Ve Velké Británii probíhá debata o poplatkovém stropu, který by měl omezit dopad nákladů investování na dlouhodobé výnosy. Prvním problémem je definice poplatku. Z čeho konkrétně se počítají transakční náklady? Občas obchodníci akcie za poplatek půjčují (třeba spekulantům sázejícím na pokles). Pokud se o tento poplatek nerozdělí s investory svého fondu, jde ve skutečnosti o další srážku.

Bez přesného vymezení je porovnávání téměř nemožné. A i kdyby úřady nějakým zázrakem vše dokázaly shrnout do několika čísel, budou jim investoři rozumět? Většina lidí si nečte stohy dokumentů, které doprovází prodej každého finančního produktu. Čím tlustší smlouvy jsou, tím odpudivější se penzijní spoření stává.

Pak je tu také problém zprostředkovatelství. Řadě lidí vybere poskytovatele jejich zaměstnavatel, i když náklady i investiční riziko nesou oni.

Odpověď podle některých odborníků mohou nabízet kolektivní schémata, jež fungují v Austrálii či Kanadě a jež sdružují víc zaměstnavatelů, profitují z úspor z rozsahu a mohou stlačit manažerské náklady.

Je historickou zvláštností, že penze v západním světě mají na starosti jednotlivé firmy, jejichž smysl existence leží jinde. Správu penzí by měli mít na starosti specialisté, nebo stát.

(Zdroj: Buttonwood´s Notebook)