Před čtyřmi lety někteří z nás s hrůzou pozorovali, jak se ekonomická diskuse našich elit totálně zvrhla. Během několika málo měsíců se vlivní lidé západního světa navzájem přesvědčili, že rozpočtové deficity představují existenční hrozbu a že na masové nezaměstnanosti nezáleží. Výsledkem bylo fiskální utahování, které prodloužilo ekonomickou krizi a vyvolalo obrovské utrpení. Nyní k tomu dochází znovu. Náhle se totiž zdá, že všichni vlivní lidé se ujišťují, že v ekonomice je i přes velkou nezaměstnanost jen málo volných kapacit. Důkazem má být údajný růst mezd. Všechny tyto argumenty pak vedou k tomu, že Fed by měl už brzy začít zvedat sazby, aby odvrátil hrozbu inflace.
Je potřeba uznat, že zastánci monetárního utahování jsou rozumnější než ti, kteří hlásali fiskální utahování. Jejich rady ale mohou nadělat podobné škody. Základem současného posunu v názorech by mělo být to, že mzdy začaly po letech stagnace růst. Je pravda, že jedno z často používaných měřítek vývoje mezd to naznačuje. Pravděpodobně jde ale o přechodný efekt vyvolaný počasím. Jak tvrdí ekonomové z , během období se špatným počasím průměrné mzdy obvykle vyskočí nahoru. Důvodem je to, že kvůli němu jsou většinou lidé s nižšími mzdami bez práce.
Musíme se ptát i na to, co je tak špatného na růstu mezd? V minulosti byl s nízkou inflací slučitelný průměrný růst mezd ve výši 4 % ročně, což je více než dvojnásobek současného tempa růstu. V dnešní době můžeme stejně tak tvrdit, že na trhu práce jsou volné kapacity, jako můžeme tvrdit pravý opak. Nejlepší je tudíž počkat až do chvíle, kdy budou existovat pevné důkazy o tom, že mzdy rostou. A potom čekat, dokud tento růst nedosáhne tempa, které bylo běžné před krizí. Nebo radši ještě o něco déle. Proč se ale vlastně stále více prosazuje urychlené zvýšení sazeb?
Podle mého názoru žijí někteří lidí v představě, že jsme stále v roce 1979. To znamená, že se velmi obávají toho, že se roztočí mzdová spirála. Nějak si ale nevšimli, že k něčemu takovému už nedošlo celá desetiletí. Možná, že krize ve stylu 70. let vyhovuje jejich ideologii. Každopádně je jasné, že duch stagflace má na ekonomickou diskusi stále velký vliv. K tomu se přidává prvek sadomonetarismu. Tedy představa, která je velmi rozšířená v bankovních kruzích. Například Banka pro mezinárodní vypořádání BIS bude vždy požadovat zvyšování sazeb a bude používat neustále se měnící argumenty od růstu cen komodit po finanční stabilitu a růst mezd.
Nelze se ani ubránit dojmu, že v současné debatě o monetární politice hrají roli také třídní zájmy. Je podivné, kolik lidí znervózňuje představa, že někomu roste plat. Zejména s ohledem na to, že výnosy dluhopisů leží stále nízko. Zdá se, že je rozrušuje představa, že se ekonomika vrátí k plné zaměstnanosti, a to zvýší vyjednávací sílu firem. Ale ať už je vysvětlení jakékoliv, utažení monetární politiky by nyní bylo velmi špatným krokem.
(Zdroj: NYTimes)