V tuto chvíli se zdá, že nehrozí žádná ekonomická krize, politici se tak plácají po zádech. Například v Evropě se chlubí oživením ve Španělsku, které by mělo letos ve srovnání s minulým rokem růst minimálně dvojnásobným tempem. Bohužel to ale znamená, že růst dosáhne asi 1 %, a to v ekonomice, kde nezaměstnanost mladých dosahuje 55 %. To, že někdo takovou situaci považuje za úspěch, pouze ukazuje, jak jsme si zvykli na hrůzné ekonomické podmínky. Vedeme si hůř, než by si kdokoliv z nás před několika lety dovedl představit. Zdá se však, že to stále více považujeme za něco normálního.
Jak k tomu došlo? Důvodů je samozřejmě více a poslední dobou o nich přemýšlím stále víc. Podle mého názoru hraje významnou roli tendence těch, kteří nastavují ekonomickou politiku, k tomu, aby implementovali pouze polovičaté kroky ve srovnání s tím, co jim říká jinak správná analýza. Pokud někdo sledoval vývoj v USA i v Evropě, ví, že tu jsou velmi vlivné skupiny, které bojují proti tomu, aby se nezaměstnaní lidé mohli vrátit zpět do práce. Tyto skupiny mají za sebou pozoruhodné výsledky, včetně toho, že jejich predikce jsou soustavně mylné.
V USA máme lidi z Wall Street i z Kongresu, kteří strávili posledních pět let neustálým varováním před vysokou inflací a prudkým růstem sazeb. Přesto, že k ničemu takovému nedošlo, je jim stále věnována pozornost a oni sami nejeví známky toho, že by se nad celou věcí znovu a lépe zamysleli. V Evropě je to už čtyři roky, co se celý kontinent obrátil směrem k prudkému fiskálnímu utahování. Jeho zastánci nám říkali, abychom se ničeho nebáli, protože výsledný efekt bude pozitivní – utahování totiž podpoří důvěru. Nemá cenu rozebírat, že tato pohádka o důvěře se nikdy nenaplnila. Ale to těmto lidem nebrání v tom, aby tvrdili, že mučení musí pokračovat.
Fed s hordou vyvolavačů inflace bojoval, Mezinárodní měnový fond poukazoval na to, že fiskální utahování bude problematické. Všichni správní hoši měli ale problém jednat plně v souladu s tím, čemu věřili. Příkladem je Obamova stimulace, která byla evidentně příliš slabá na to, aby zvedla ekonomiku z hlubokého útlumu. Někteří z nás před tím varovali a ukázalo se, že jsme měli pravdu. Fed v určitém smyslu učinil to samé. Jeho vedení od počátku vyloučilo politiku, u které byla největší pravděpodobnost úspěchu. Jednalo se zejména o ochotu tolerovat o něco vyšší inflaci, a to alespoň po přechodné období. Následovaly tak politiky, které nebyly plně efektivní a zanechaly za sebou dojem, že už nelze nic dalšího dělat.
Podobný vývoj možná probíhá i v Japonsku. To se radikálně odpoutalo od staré politiky a konečně se přiklonilo k agresivní monetární stimulaci, kterou mu západ doporučoval více než 15 let. Přesto ale stále panuje tendence k polovičatosti a nastavování důležitých cílů níže, než jak to situace skutečně vyžaduje. To zvyšuje riziko, že se Japonsku nepodaří dosáhnout dostatečné rychlosti a nové politiky nebudou pro únik z deflace dostatečně silné. Můžeme se ptát, proč jsou zlí hoši se svými pomýlenými doporučeními tak sebejistí, zatímco dobří hoši se drží zpátky. Předpokládám, že odpověď souvisí s tím, jaké zájmy každá skupina ve skutečnosti má.
Autorem je Paul Krugman.
(Zdroj: NYTimes)