Blížící se návštěva německé kancléřky Angely Merkelové v Aténách bude mnohem méně napjatá než její předchozí cesty do Řecka během dlouhé evropské finanční krize. Řekové samozřejmě nemají Merkelovou příliš v lásce, avšak díky mírnému hospodářskému zotavení v Evropě se ze vztahu mezi Německem a nejpoškozenějšími a nejkrizovějšími evropskými ekonomikami část zatrpklosti vytratila.
Evropu už skutečně nikdo nepokládá za hrozbu pro globální finanční stabilitu. Ekonomiky v jádře eurozóny vykazují známky oživení a zlepšují se také finanční podmínky v předluženém okraji. Vzhledem ke kapitálovým nedostatkům, stlačené poptávce a pomalému tempu reforem na okraji eurozóny však setrvalý pokrok zdaleka není jistý.
V ekonomikách eurozóny, které globální ekonomická krize zasáhla nejtvrději, jsou ztráty výkonu a zaměstnanosti obrovské a trvalé. Reálný příjem na obyvatele (očištěný o inflaci) v eurozóně jako celku se pohybuje kolem úrovně z roku 2007; v Řecku a Itálii se však propadl na úroveň dosaženou v letech 2000, respektive 1997.
Celková míra nezaměstnanosti v eurozóně přitom činí 12% a na okraji je mnohem vyšší. Ve Španělsku je bez práce více než 25 % pracovní síly, zatímco míra nezaměstnanosti italské mládeže dosahuje 42 %. V Řecku, kde se celková míra nezaměstnanosti vyšplhala na 28 %, zůstává bez práce přibližně 60 % mladých lidí. Zotavení z tak ochromujících ztrát zaměstnanosti neproběhne snadno a bude vyžadovat rychlý návrat k vysokým a trvale udržitelným tempům růstu.
Vezměme si Řecko, kde vláda plánuje v nadcházejících měsících návrat na kapitálové trhy, aby financovala dlouhodobé úvěrové potřeby země, přestože zajištění tohoto typu financování bude vyžadovat platby neudržitelně vysokých úrokových sazeb. Skutečnost, že vláda jeví ochotu to udělat, jasně vypovídá o její touze vymanit se z vlivu „trojky“ (Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise a Evropské centrální banky).
Od roku 2008 se HDP Řecka snížil téměř o 25 %. Obnova ztracených kapacit bude vyžadovat velký objem kapitálu, avšak existuje pět důvodů, proč je za současných podmínek nepravděpodobné, že se tento typ financování realizuje:
• V důsledku úsporných opatření veřejné investice vyjádřené jako podíl HDP nadále klesají a již dosáhly rekordního minima. Úřady v eurozóně, které už vyčlenily značné záchranné fondy, přitom nejeví ochotu k čerstvým kapitálovým injekcím.
• Zdroje domácího soukromého kapitálu jsou omezené, poněvadž recese a s ní související téměř zhroucení cen aktiv v kombinaci s prudkým zvýšením zdanění – zejména vysokých příjmů a kapitálu – značně oslabily účetní rozvahy.
• Tok bankovních půjček drasticky zpomalil, neboť řecké banky po vynucení ztrát na suverénních věřitelích trojkou a zestátnění bank v zemi prakticky zbankrotovaly. Rekordně nízká míra vkladů a vzestup nesplácených půjček v důsledku recese oslabily kapitálovou pozici řeckých bank ještě více. (Dnes si firmy na okraji eurozóny půjčují za podstatně vyšší sazby než jejich protějšky v jádru. U bankovních půjček činí tento poměr téměř dva ku jedné; u dlouhodobého financování může dosáhnout až deseti ku jedné.)
• Neudržitelná dluhová pozice Řecka odrazuje soukromé zahraniční investice. Předpoklady týkající se primárních přebytků, zapojení soukromého sektoru a růstu HDP, na nichž vláda založila svůj závazek snížit úroveň zadlužení, která v současné době přesahuje 170 % HDP, na 124 % HDP do roku 2020, nelze realizovat kvůli odporu Německa vůči restrukturalizaci oficiálního financování, jež nahradilo nesplácené soukromé půjčky. V letošním roce bude dohodnuto určité zmírnění úvěrové kondicionality – prostřednictvím prodloužených lhůt splatnosti a snížených úrokových sazeb –, avšak k rozptýlení obav z nové platební neschopnosti to nepostačí.
• Důvěra mezi zahraničními a řeckými investory chybí a nepodaří se ji obnovit, dokud nebude dosaženo trvalé dluhové udržitelnosti. Německo a další země z jádra eurozóny však důsledně blokují jakýkoliv návrh připouštějící možnost mutualizace dluhu nebo vytvoření fiskální unie. O nápadech, jako jsou eurobondy, jediné evropské ministerstvo financí nebo navýšení kapitalizace běžných evropských záchranných fondů (Evropského stabilizačního mechanismu a Jednotného mechanismu řešení problémů bank) se vůbec neuvažuje.
Kromě nedostatečné nabídky kapitálu trpí Řecko také propadem poptávky, neboť trojka dál drtí zemi přísnými úspornými opatřeními. Nebude-li tato politika zmírněna nebo vyvážena expanzivnější politikou v jádru eurozóny, zůstane poptávka stlačená, což odradí další investice.
A konečně platí, že na reformní frontě se krátí čas. Místo aby Řecko bojovalo proti partikulárním zájmům, které brzdí reformu – státem chráněným podnikům, odborům ve veřejném sektoru a lobbistickým skupinám –, šíří v posledních několika letech svou ekonomickou bídu horizontálně prostřednictvím plošných výdajových škrtů. Reformy, jako jsou privatizace státních podniků, otevírání uzavřených profesí, rušení restriktivních podnikatelských praktik a zeštíhlování veřejného sektoru, se zavádějí velmi pomalu a neefektivně a růstové vyhlídky nijak výrazně nezmění.
V současné situaci je nepravděpodobné, že Řecko překoná překážky zotavení – a další ekonomiky na okraji eurozóny pravděpodobně klopýtnou také. Chybí totiž dostatečné reformy a kapitál, zatímco sociální propasti vznikající v důsledku úsporných opatření zvyšují riziko potenciálně ničivé politické nestability. S blížícími se volbami do Evropského parlamentu zvyšuje riziko nestability ještě více vyhlídka, že na okraji eurozóny získají navrch populistické strany brojící proti úsporným opatřením – zatímco v jádru se dostanou k moci strany stavějící se proti euru a finanční záchraně.
Pokud by se měly finanční turbulence vrátit a zvěstovat novou krizi v eurozóně, pak se trvalá udržitelnost měnové unie opět stane předmětem zpochybňování. Aby se tomuto výsledku předešlo, musí Řecko a další ekonomiky z okraje eurozóny omezit úsporná opatření, podpořit poptávku, uskutečnit reformy, zvýšit podporu investic a usilovat o fiskální unii. Těmito klíči k zajištění soudržné a prosperující eurozóny bohužel zřejmě nikdo neotočí – možná až do chvíle, kdy vypukne další krize.
Jannos Papantoniu, bývalý řecký ministr hospodářství a financí, je prezidentem Centra pro výzkum pokrokové politiky.
Copyright: Project Syndicate, 2014.