Samotný základ fungování bank spočívá ve hříchu. Vydělávání peněz na někom jiném bylo katolickou církví zakázáno už v 5. století. Islám ho zakazuje velmi striktně. Evropané tak měli k bankovnictví vždy velmi složitý vztah. Bankéři se snažili vyhnout sociálnímu stigmatu a udělat banky „lepší“ a přijatelnější. První moderní banky vznikly během renesance v Itálii. Františkáni tehdy vytvořili charitativní instituce, které poskytovaly půjčky za nízké úrokové sazby. Primární cíle byly tehdy sociální a politické, ne ekonomické.
Je paradoxem, že snaha bank o polidštění je někdy činí zranitelnější a oslabuje je. Ekonomická teorie říká, že banky berou depozita a ta půjčují a zároveň se starají o optimální alokaci zdrojů v ekonomice. Co je ale tím optimem? Během posledního půl století se evropské banky staly jedněmi z největších na světě. Jejich aktiva dosahují celkem 31 bilionů dolarů a z řady z nich se staly instituce, které jsou příliš velké na to, aby mohly zbankrotovat. Mnohé z evropských bank jsou ale stále spravovány specifickým způsobem. Platí to o italských Banche Popolari, kterých je dohromady 37. Ve Španělsku zase najdeme 15 Cajas de Ahorros a 74 Cajas Rurales. V Německu je 7 Landesbanken a 422 Sparkassen. Dokonce i v Británii najdeme 45 takzvaných Building Societies. Největšími akcionáři jsou zde vlády a místní správa, většina z těchto institucí není obchodovaná, což znamená, že měnit jejich vlastnickou strukturu je složité.
V Evropě tak existuje dvojí bankovní systém a je těžké zjistit, která složka je lepší. Mělo by být bankovnictví podnikáním pro zisk, nebo by mělo plnit spíše politické a sociální funkce? Výsledkem maximalizace zisků může být to, že instituce dosáhnou velikosti, při které už nemohou padnout. Historie ale ukazuje i to, že ani vládou podporované banky nemusí být životaschopné. Německé Landesbanken dosahovaly během deseti let do roku 2009 návratnosti vlastního jmění v průměru dosahující záporných 0,8 %. U bank to bylo 4 – 6 %. Podobné to bylo v Itálii a příčinou je rozsáhlá síť poboček: V Itálii jich najdeme více než hotelů a škol.
Doposud se regulace zaměřovala na velké banky a právem. Mnoho z nich nemá dostatečnou výši kapitálu, nebo jsou příliš velké na to, aby mohly zbankrotovat. Řada ze slabších a menších bank ale také pokračuje v podnikání bez toho, aby musela řešit své strukturální problémy. U nich je možné, že jsou zase příliš malé na to, aby přežily. Největší posun v této oblasti nastal zatím ve Španělsku, kde se již spojilo 45 velkých Cajas do 15. Německo a Itálie v tomto směru zaostávají. Cílem konsolidace by měl být životaschopný bankovní systém. Pokud nebudou provedeny potřebné kroky, poroste riziko vážných problémů. Ve Spojených státech padlo během krize na trhu s úvěry 32 % bank.
Autorem je ředitel výzkumu v Alberto Gallo.
(Zdroj: WSJ)