Nerovnosti příjmů a bohatství je v poslední době věnováno hodně pozornosti. Hlavní příčinou je vývoj ve Spojených státech, kde se nerovnost dostala na extrémní úrovně: V roce 2012 proudilo k 1 % lidí s nejvyššími příjmy 19 % celkových příjmů ve společnosti. V roce 1980 to přitom bylo pouhých 8 %. Současný stav je tedy podobný situaci v roce 1928. Vedle evidentního dopadu na bohatství lidí s nižšími příjmy má současný stav několik dalších důsledků, které nejsou tak často diskutovány. Jedním z nich je vztah mezi velkou nerovností a ekonomickým růstem. Ten může být relevantní zejména v době, kdy je poptávka utlumena, protože bohatí lidé obyčejně utrácejí méně než chudší.
Vysoká nerovnost může také zvyšovat volatilitu a nestabilitu. Je dokonce možné, že byla jednou z příčin hypotéční krize roku 2007 a následné krize globální. Vedle těchto dvou bodů nesmíme zapomínat na to, že nerovnost se projevuje závistí a nespokojeností. Někdo může být s určitou výší příjmů spokojen pouze do doby, než zjistí, že jiní dostávají více. Tento princip v jedné své verzi vysvětluje, proč mají ředitelé velkých společností tak vysoké platy. Není to tím, že by byli pro společnosti tak cenní, ale příčinou je jejich vzájemné soupeření o vyšší odměny a lepší status ve společnosti.
Poslední bod zastiňuje předchozí tři. Do politiky se dostávají velké peníze a bohatí lidé jsou schopni ovlivnit rozhodnutí politiků tak, že jsou výhodná právě pro bohaté. Tento systém je často popisován jako oligarchie. Zatímco první tři body se mohou v demokracii samy korigovat, oligarchie zachovává stávající stav – není síla, která by politický proces ovlivněný penězi změnila.
Většina Američanů dnes věří, že je třeba pomáhat těm, kteří v životě neměli takové štěstí. Zároveň ale věří, že k tomu musí dojít bez toho, aby vláda neefektivními kroky zasahovala do ekonomiky. Problém pak tkví v tom, že lidé většinou volí politiky, kteří takové kombinace nejsou schopni dosáhnout. Jinak řečeno, voliči jsou ochotni vzdát se vyššího růstu za dosažení větší rovnosti. Politický proces ale nakonec vede k tomu, že růst je sice nižší, nerovnost ale vzroste namísto toho, aby klesla. Příkladem takové politiky jsou dotace americkým zemědělcům, které měly pomáhat malým farmářům. Tyto dotace totiž už dávno nepůsobí proti rostoucí příjmové nerovnosti. Podobné je to s podporou hypoték, která skončila hypotéční krizí. I z ní přitom těžili hlavně ti bohatší. Lidé ale podobné kroky podporují. Důvodem není to, že by byly v jejich zájmu, ale to, že nerozumí ekonomii.
Některá řešení jsou přitom skutečně jednoduchá. Vliv peněz se většinou neprojevuje úplatky a podobnými jevy. Alespoň ne v USA. Politici potřebují peníze na jedinou věc – aby byli zvoleni. Kupují si za ně reklamu, kde lidi přesvědčují, aby je volili. Kdybychom hypoteticky dovedli lidi přesvědčit, aby tuto reklamu nesledovali, problém vlivu peněz na politiku by byl vyřešen. Podobné by to bylo v případě, kdyby se voleb účastnilo více chudých lidí. Nebo můžeme najít politiky, kteří skutečně chtějí podporovat větší rovnost.
Autorem je ekonom Jeffrey Frankel.
Zdroj: VOX