Celková výše dluhu veřejného a soukromého sektoru v globální ekonomice se nyní nachází na historických maximech. V poměru k HDP leží výš než v roce 2007. Existuje poměrně silný konsenzus, že vysoké dluhy přispěly ke globální krizi a poté i ke krizi v eurozóně, ale na poklesu zadlužení se to doposud neprojevilo. Došlo k němu sice na globální úrovni u soukromého sektoru, opačný trend je ovšem patrný u veřejného dluhu. A k tomu je tu Čína! Její stínový bankovní systém je dobře znám, ale dnes teprve začínáme chápat jeho složitost a zranitelnost. Podle obecně známých odhadů v něm výše dluhu za poslední čtyři roky vzrostla čtyřikrát a nyní dosahuje asi 1,6 bilionu dolarů. Podle našeho názoru se vláda bude snažit o omezení tohoto bankovního sektoru. I když ale budou tyto snahy úspěšné, půjde o ekonomickou brzdu a dosažení 7,5% růstu čínské ekonomiky bude velmi složité. Pro následujících několik let je podle nás pravděpodobnější tempo růstu na úrovni 6 – 6,5 %.
V Evropě nastal výrazný posun poté, co Mario Draghi v roce 2012 slíbil, že udělá „vše, co je třeba“. Evropská ekonomika nyní roste, naše očekávání týkající se růstu eurozóny v následujících třech letech se ale pohybují na úrovni 1 % a pravděpodobně nepřekročí pokrizový potenciální růst ve výši 1,25 %. Evropa tedy může být i z dlouhodobějšího hlediska „nudná“, nemůžeme ale říci, že by to byla zdravá nuda. Dluh relativně k HDP leží v řadě zemí stále příliš vysoko a nebude udržitelný v případě, že by došlo k růstu sazeb. Pro ECB to bude v následujících letech klíčový faktor vedoucí k dlouhodobě nízkým sazbám a zvyšující pravděpodobnost kvantitativního uvolňování.
Ve Spojených státech skončilo oddlužení soukromého sektoru, rozvahy firem jsou v mnohem lepším stavu než před krizí. Výhled pro růst této ekonomiky v následujících třech až pěti letech je optimističtější než u jiných vyspělých ekonomik. Je tu šance na energetickou revoluci, která by transformovala celé americké hospodářství, podpořila růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost. Hrozí ovšem riziko, že globální ekonomika nebude ani přes nízké sazby schopna generovat inflaci v předkrizové výši. Pokud se budou neutrální reálné sazby pohybovat u nuly, bude to mít významné dopady na investiční rozhodnutí.
V letech 1999–2007 byl růstový model světové ekonomiky založen na růstu obchodních nerovnováh. Na jedné straně tu stály zejména Spojené státy s obchodními deficity a na straně druhé řada rozvíjejících se ekonomik. Někdo to považoval za problém, ale šlo hlavně o symptom toho, jak byla ve světové ekonomice rozdělena nabídka a poptávka. Tento růstový model byl ukončen krizí let 2007–2009, po nich táhla globální ekonomiku netradiční monetární stimulace. Vyhnuli jsme se tak depresi a deflaci, ale více od toho čekat nemůžeme. Globální ekonomika doposud nenašla nový model, který by byl schopen generovat dostatečnou poptávku a vytvářet dostatek pracovních míst.
Je tedy pravděpodobné, že se budeme pohybovat ve světě nízké inflace a nízkého, ale stabilnějšího růstu. Tato stabilita se už nyní projevuje na nízkých rizikových spreadech korporátních dluhopisů a na akciových trzích, z nichž některé dosahují historických cenových maxim. Valuace jsou vysoko a podle našeho názoru bude návratnost poskytovaná trhy v následujících 3 – 5 letech nízko ve srovnání s tím, na co jsme byli zvyklí v minulosti.
(Zdroj: PIMCO)