Bono označuje ekonoma Jeffreyho Sachse za „skřípající kolo, které rachotí“. Pro mě je Sachs Bonem ekonomie – mužem působivé inteligence, vášně a přesvědčovacích schopností, jenž využívá svého nadání k tomu, aby hovořil za nejchudší lidi na planetě. Nepřekvapilo mě tedy, že jedna novinářka pokládá Sachse za přesvědčivou hlavní postavu pro knihu – a za dobrý způsob, jak vtáhnout čtenáře do potenciálně suchého tématu mezinárodního rozvoje.
V knize Idealista vykresluje spisovatelka a redaktorka časopisu Vanity Fair Nina Munková jemně odstíněný portrét Sachse i jeho Projektu vesnic tisíciletí (MVP) – demonstračního projektu v hodnotě 120 milionů dolarů, který měl světu ukázat, že africké vesnice lze vyzvednout z chudoby masivními injekcemi cílené pomoci. Bylo by snadné a možná i snáze prodejné, kdyby Munková načrtla Sachsovu karikaturu, v níž by přehnaně zdůraznila jeho negativní vlastnosti a potlačila jeho obrovský talent. Ona to však nedělá.
Sběrem látky pro knihu strávila Munková šest let, během nichž Sachse dobře poznala a dlouhou dobu také žila ve dvou z patnácti vesnic tisíciletí. Jasně si tedy uvědomuje důležitost a obtížnost toho, oč se Sachs a jeho tým pokoušejí.
Na rozdíl od většiny knih o mezinárodním rozvoji je dílo Niny Munkové velice čtivé a nepříliš dlouhé (260 stran). Všem pracovníkům naší nadace jsem řekl, že podle mého názoru stojí za to si ho přečíst. Je to hodnotný – a někdy i srdceryvný – varovný příběh. Zatímco totiž některé vesnice tisíciletí uspěly a pomohly rodinám zlepšit své zdraví a zvýšit příjmy, dvě vesnice, jejichž studiem strávila Munková nejvíce času – Dertu v Keni a Ruhiira v Ugandě –, se k uskutečnění Sachsovy vize ani nepřiblížily.
Když Sachs poprvé začal projekt plánovat, obrátil se na nadaci se žádostí o podporu. V té době jsme již silně podporovali jeho úsilí na Institutu Země při Kolumbijské univerzitě a měli jsme pocit, že je neocenitelné, když se bude plně soustředit na potřeby chudých zemí.
Vize, kterou nám nastínil, byla fascinující. Vybíral si hrstku vesnic, jež se měly stát terčem intenzivních intervencí v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a zemědělství – všechno najednou. Jeho hypotéza zněla tak, že tyto intervence budou mít tak silný synergický efekt, že roztočí blahodárnou vzestupnou spirálu a nadobro vyzvednou dané vesnice z chudoby. Měl pocit, že pokud se člověk zaměří pouze na hnojiva, aniž by řešil zdravotnictví, nebo pokud jen poskytne vakcíny, aniž udělá cokoliv pro zlepšení vzdělání obyvatel, nepodaří se pokrok bez neustálého přísunu pomoci udržet.
Moji kolegové i já jsme měli k Sachsovu přístupu řadu výhrad. Zpochybňovali jsme jeho předpoklady o tom, jak rychle se přínosy dostaví, co se stane, jakmile se utlumí financování MVP, jak mnoho vlády přispějí ke kompenzaci vysokých nákladů na hlavu a nakolik lze realizovat měření pokroku (vzhledem k vysoké pravděpodobnosti, že jakmile začne proudit pomoc MVP, začnou do vesnic proudit také lidé z okolních oblastí). Rozhodli jsme se tedy, že nebudeme do MVP přímo investovat, třebaže jsme rádi pokračovali v podpoře jiné Sachsovy činnosti.
Když se nyní ukázalo, že projekt nefunguje podle plánu, nechystám se házet kamenem. I my máme mnoho projektů, které nesplnily očekávání. Dosahovat účinných řešení je obtížné, přestože člověk plánuje všechny potenciální eventuality a nezamýšlené důsledky. Téměř u všech typů investic – podnikatelských, filantropních i jiných – existuje přirozená tendence vsadit v případě těžkostí a přehmatů na ještě větší riziko. Dělám to já a myslím si, že to dělá i většina jiných lidí.
Co se tedy nepovedlo? Tak například narážely Sachsem vybrané vesnice na řadu různých problémů – od sucha po politický neklid. Za druhé MVP zvolily idealistický přístup jako z filmu „Hřiště snů“. Lídři MVP vybízeli farmáře, aby přešli na řadu nových plodin, po nichž existovala poptávka v bohatších státech, a experti v terénu odváděli dobrou práci, když pomáhali farmářům dosahovat vysokých výnosů díky použití hnojiv, zavlažování a kvalitnějších semen.
MVP však současně neinvestovaly do rozvojových trhů pro tyto plodiny. Podle Munkové se „ananasy nakonec nedaly exportovat, protože náklady na dopravu byly příliš vysoké. Pro zázvor neexistoval trh vůbec. A navzdory prvotnímu zájmu zákazníků v Japonsku nikdo nechtěl banánovou mouku.“ Farmáři pěstovali plodiny, ale zákazníci nepřicházeli.
Sachs samozřejmě ví, že je klíčové pochopit tržní dynamiku; patří mezi nejchytřejší ekonomy světa. Ve vesnicích, které Munková profilovala, jako by však nosil klapky na očích.
Warren Buffett s oblibou říká: „Zpětné zrcátko je vždy čistší než čelní sklo.“ V tomto zpětném zrcátku vidíme, že pro daný projekt nikdy neexistoval ekonomický model, který by mohl navázat na úspěchy i poté, co vyschnou dolary z MVP.
Všechny dotyčné intervence – do zdravotnictví, zemědělství, infrastruktury, školství i na zakládání nových firem – dávají smysl jen tehdy, když se zavádějí opatrně a postupně. Překvapuje mě však, jak málo Sachs zkoumal státní rozpočty a že se nesnažil přesvědčit vlády, aby zavedly dodatečné zdanění na financování většího počtu těchto intervencí ve svých zemích.
Ve zpětném zrcátku však také vidíme, že mnohé Sachsovy myšlenky se ukázaly jako naprosto správné. Munková podrobně popisuje jeho boj s mezinárodními dárci, kteří v roce 2007 odmítali bezplatně distribuovat síťová lůžka napuštěná insekticidem, poněvadž upřednostňovali tržně založený přístup, v jehož rámci by lidé platili za každé lůžko určitou malou částku. Sachs si tehdy svým prosazováním bezplatných síťových lůžek mírně řečeno nezískal žádné přátele.
Svými stále nelítostnějšími tirádami nakonec odradil i potenciální spojence, kteří chtějí porazit malárii stejně vroucně jako on. Historie však ukáže, že Sachs měl absolutní pravdu. Již jsme se přesvědčili, že bezplatný model umožnil daleko rozsáhlejší distribuci síťových lůžek – a mnohem výraznější snížení počtu případů malárie – než tržní modely.
Závěrem doufám, že bojovníci proti chudobě se nenechají odradit zkušenostmi s MVP a dál budou investovat a podstupovat rizika. Ve světě rizikového kapitálu je třicetiprocentní úspěšnost považována za skvělou bilanci. Ve světě mezinárodního rozvoje naopak kritikové chápou každý krok vedle jako důkaz, že pomoc je vyhazování peněz do kanálu. Když se o něco snažíte tak usilovně, jako když bojujete proti chudobě a nemocem, pak nikdy nedosáhnete ničeho smysluplného, pokud se bojíte, že uděláte chybu.
Nesmírně Sachse obdivuji za to, že dává všanc své myšlenky a pověst. Koneckonců mohl vést pohodlný život, kdyby nedělal nic jiného než učil dva kurzy za semestr a udílel salonní rady v akademických žurnálech. To však není jeho styl. On si vyhrne rukávy. Promění své teorie v činy. Neznám nikoho, kdo by k sobě byl tvrdší než on.
Mám takové tušení, že se Sachs stejně jako všichni neúnavní myslitelé a lidé činu poučí ze svých přehmatů a znovu přijde s ještě silnějšími myšlenkami a přístupy. Sachs vždy bude skřípajícím kolem, které rachotí – a svět se díky tomu stane lepším.
Autorem je Bill Gates - spolupředseda Nadace Billa a Melindy Gatesových.
Copyright: Project Syndicate, 2014.