Čína si po krizi let 2008–2009 vedla výjimečně dobře. Zbytek světa byl svázán novým normálem, Čína ale rostla nad svým potenciálem, což byl důsledek masivní fiskální a monetární stimulace. Zatímco zbytek světa snižoval své dluhy, v Číně se děl opak. Platí to jak o oficiálním bankovním systému, tak o systému stínovém. A stejný recept tato země používala i v posledních letech. Nyní se to mění, vláda si je vědoma problémů a nerovnováh, které sebou nese růst tažený rostoucím dluhem. Minulý rok začala přesouvat část dluhu ze stínového bankovního systému do systému oficiálního, kde je možné docílit lepší regulace a kontroly. Snaha o zpomalení tempa růstu sebou nutně ponese i pomalejší růst celé ekonomiky. Bude tedy probíhat to samé, co jsme viděli ve vyspělých zemích hned po finanční krizi.
V současné době čínská ekonomika roste tempem o něco málo převyšujícím 7 %. V následujících třech až pěti letech toto tempo klesne k 6 %, na konci zmíněného časového horizontu možná až k 5 %. Je ovšem nutné zdůraznit, že čínská ekonomika je dnes mnohem větší než před pěti lety, když finanční krize začala. Nečekáme ani, že by čínský růst klesl na úroveň, kdy by začal výrazně negativně dopadat na celou globální ekonomiku. Naopak, v globální ekonomice by měla sílit rovnováha, těžiště růstu by se mělo z Číny přesouvat do vyspělých zemí a zejména do USA a Evropy, kde už slábnou dřívější brzdy růstu. Zároveň čekáme, že v Číně dojde k uvolnění monetární politiky a reálné sazby klesnou ze současných 2 – 3 % k nule.
Důležitý bude i vývoj v Japonsku, které vytáhlo všechny dostupné karty, monetární i fiskální politiku, a snaží se rovněž o strukturální reformy. To se děje v prostředí zhoršujícího se demografického vývoje a vysokého zadlužení. Japonsko tak podniká velký experiment a podle nás je pravděpodobné, že v delším období si projde vlnami nestability. U této země máme nejširší spektrum možných scénářů růstu a inflace. Může nastat přestřelení z deflace do inflace, růst by mohl opět klesnout v případě, že reformy nebudou úspěšně dokončeny. Celý experiment ale znamená dobrý krok. A pokud bude země nakonec úspěšná, mohla by se její politika stát modelem pro ostatní vyspělé země, které se snaží vypořádat se s vysokým dluhem.
Co se týče vyspělých trhů jako celku, měl by v následujících letech zrychlit jejich růst. Bude to ale jen pomalý návrat k potenciálu, protože řada z těchto zemí čelí menší poptávce po komoditách i konečné poptávce z vyspělých zemí. Snaží se najít způsob, jak podpořit domácí poptávku bez toho, aby se prudce zvýšil dluh. V řadě zemí se zadlužení vlády nachází na velmi rozumných úrovních, platí to například o Brazílii či Mexiku. To je pravděpodobně mezi rozvíjejícími se zeměmi v nejlepší pozici, protože má politickou stabilitu a ekonomiku v rovnováze, vláda dereguluje a privatizuje a země se stává oblíbenou destinací pro americké firmy.
Posledních pět let bylo o portfoliové ofenzívě – o hledání těch největších kapitálových zisků. V budoucnu by ale investoři neměli zapomínat na defenzívu. Dluhopisové trhy jsou v mnoha zemích v nejnižším bodě výnosů a přijde normalizace sazeb. U sazeb reálných by měl nastat posun směrem k nule, pokles se dá čekat u volatility trhů. Dnes nevíme, které země učiní chyby a vyvolají vysokou inflaci, a které udělají ještě větší chyby a skončí v deflaci. Podle nás je nyní nejlepší strategií geografická diverzifikace, která bude minimalizovat rizika a maximalizovat návratnost upravenou o riziko.
Zdroj: Pimco