V České republice je diskuse o přínosech a negativech členství v Evropské unii díky řadě dlouholetých euroskeptiků poměrně bohatá. Kvůli hluboké recesi a krizi v Evropě není ale dnes tato diskuse něčím výjimečným ani v řadě dalších zemí. Jak přitom tvrdí studie „How much do countries benefit from membership in the European Union?“, ekonomických analýz, které by se tématu patřičným způsobem věnovaly, je jen velmi málo. Její autoři se to tak snaží napravit.
Studie pracuje se skutečným vývojem produktu na hlavu a produktem „syntetickým“. Tento uměle vytvořený ukazatel produktu modeluje situaci, kdy by daná země nebyla členem EU. Typický pro země vstupující do unie v 80. letech je příklad Španělska, jehož produkt by byl „výrazně nižší, kdyby země do EU nevstoupila“. Existuje ale jedna výjimka, a tou je Řecko. U něj simulace ukazuje, že jeho produkt by byl vyšší v případě, pokud by země v roce 1981 do EU nevstoupila. To ovšem neznamená, že by pro tuto zemi bylo nejvýhodnější EU co nejrychleji opustit.
Z členství v EU podle studie těží i země, které vstoupily později. Týká se to rovněž České republiky, jejíž skutečný vývoj produktu na hlavu a vývoj produktu simulovaného shrnuje následující obrázek. Z něj je patrné, že skutečný produkt na hlavu leží znatelně nad simulací scénáře, ve kterém by ČR zůstala mimo unii. A co má být hlavními tahouny lepšího růstu pod křídly EU? Větší finanční rozvoj a otevření se mezinárodnímu obchodu.
Ničivý kult géniů
Asi většina rodičů má někdy dojem, že právě jejich potomek je výjimečný. U Jordana Ellenberga, který nyní působí jako profesor matematiky na University of Wisconsin, to tak bylo podstatně častěji. Jako dítě byl podle svých slov „géniem“. Ve dvou uměl číst, v pěti letech násobil z hlavy dvojciferná čísla. „Někteří učitelé považují děti, jako jsem byl já, za „výjimečný lidský kapitál“, který bude tahounem globální konkurenceschopnosti. Jsou to lidé, kteří vyřeší vše od rakoviny po boj s terorismem. Když jsem byl malý, podobná chvála se mi líbila, i když ve škole jsme pro rozvoj mnoho příležitostí neměli. Dnes se ale nedomnívám, že nám bylo věnováno příliš málo pozornosti. Naopak. Bylo jí příliš mnoho,“ píše Ellenberg pro WSJ.
„Kult géniů“ totiž podle matematika negativně doléhá na jejich spolužáky. Tedy alespoň v oboru matematiky, kde prý talentovaní studenti končí jen z toho důvodu, že před nimi je někdo s ještě lepšími schopnostmi. „Basketbaloví hráči nekončí proto, že v týmu je někdo lepší než oni. Slibní matematici ale odcházejí pouze proto, že v jejich okruhu je někdo, kdo je předčí.“ Ani pokrok v matematice není tažen pouze těmi nejlepšími, jde naopak o společnou práci. Jak řekl Mark Twain, „na vynalezení telegrafu je třeba tisíc lidí, ten poslední je za to odměněn a na zbytek se zapomene“.
Řekni mi, co jíš ...
Většina z nás asi zná úsloví: „Řekni mi, co jíš, a já ti povím, jaký jsi.“ Či jeho modifikaci: „Řekni mi, co jíš, a já ti povím, jak skončíš.“ Thomase Talhelma z University of Virginia možná podobná rčení motivovala k výzkumu toho, jak jídlo a zemědělská produkce formují naši psychologii. Je známo, že rozdílné kultury uvažují jiným způsobem. Na západě máme větší tendenci k individualismu, země jako Čína či Japonsko zase preferují společnost a vzájemné vztahy.
Projevuje se to například i v tom, jakým způsobem zobrazujeme sebe a ostatní: Pokud má někdo za úkol zobrazit sebe a své známé a příbuzné jako vzájemně propojené kruhy, v USA prý nakreslí „svůj“ kruh o něco větší než kruhy těch ostatních. V Japonsku udělají pravý opak. Jestliže ukážete člověku ze západu obrázek psa, králíka a mrkve a řeknete mu, ať k sobě přiřadí dva obrázky, obvykle spojí psa a králíka. Důvodem je to, že jde o zvířata a patří tudíž do stejné kategorie. Lidé z východu naopak většinou spojují králíka a mrkev. Jaký tedy může být důvod pro podobné rozdíly v uvažování?
Je možné, že průmyslově vyspělé společnosti mají větší tendenci k individualismu než společnosti zemědělské. Je ale také možné, že rozhoduje i druh zemědělství. Například pěstování rýže vyžaduje velkou míru spolupráce, podílet se na něm musí celá vesnice. Pšenici může naopak pěstovat jedna rodina. Testován byl možný vliv druhu zemědělské výroby v Číně – v oblastech, kde se pěstovala rýže a tam, kde se pěstovala pšenice. V oblastech, kde se pěstovala pšenice, lidé skutečně uvažovali spíše jako lidé ze západu. Pokud byl podobně testován vliv industrializace, závislost nalezena nebyla.
... a hlavně ať to není rýže s kadmiem
V souvislosti s vlivem zemědělství na populaci se nedávno objevila další zajímavá zpráva, která má ovšem výrazně vyšší dávku naléhavosti. Jak píše Financial Times, jedna pětina zemědělské půdy v Číně je podle dříve tajné vládní analýzy kontaminovaná. Nejvíce se to týká jižních provincií zaměřujících se na pěstování rýže. Půda je znečištěna kadmiem, niklem, arsenem, olovem a rtutí. V provincii Hunan byl zjištěn vysoký obsah kadmia v rýži. Financial Times přitom uvádí, že mezi bohatšími lidmi z měst rostou obavy ze závadných potravin, když ale na venkově dojde k protestům, jsou obvykle potlačeny. Místní vlády jsou totiž ekonomicky provázané s průmyslovými podniky, které znečištění vyvolávají. Čína přitom čelí problému znečištění vzduchu, vody i půdy, poslední oblast se ovšem zdá být nejsložitější. Možná, že by i západním společnostem prospělo méně individualismu a větší ohled na celou společnost. Každopádně je ale lepší „individualistická“ pšenice než rýže s kadmiem.
Zdroj: VOX, WSJ, FT