George Osborne v roce 2010 oznámil před kamennými tvářemi bankéřů a investorů revoluci v regulaci finančního systému. Bank of England získala regulatorní nástroje, které z ní učinily jednu z nejmocnějších centrálních bank na světě. Už po čtyřech letech přichází čas, kdy je její ochota zasáhnout testována. Její kroky budou významné i za hranicemi země, která je poněkud posedlá trhem s nemovitostmi. Centrální bankéři po celém světě totiž stále více spoléhají na spektrum nástrojů regulace, které by mělo zabránit finančním kolapsům sužujícím vyspělé ekonomiky. Pokusy Velké Británie o ochlazení trhu s nemovitostmi, které by zároveň neměly dolehnout na ekonomické oživení, tak budou sledovány po celém světě.
Řada z takzvaných makroprudenčních nástrojů ještě nebyla plně vyzkoušena. Centrální bankéři jsou hluboce rozděleni v názoru na jejich spolehlivost. Philipp Hildebrand, který stál v čele švýcarské centrální banky a nyní pracuje ve vedení společnosti , k tomu uvádí, že v nejhorším případě budou centrální bankéři viněni z toho, že selhali na dvou frontách. Nejdříve tím, že nafoukli ceny na trzích uvolněnou monetární politikou a poté neschopností zvládnout vytvořené problémy. Makroprudenční nástroje by se podle něho měly používat, měli bychom si ale být vědomi toho, že jsou to politicky nepopulární nástroje a lidé si mohou najít způsob, jak je obcházet. Nejde tedy o plnohodnotnou náhražku monetární politiky.
Jedna z klíčových otázek zní, zda by měly být makroprudenční nástroje používány na boj s bublinami, které ale nejsou přímo spojeny s úvěrovým boomem. Příklady bychom našli v internetové bublině 90. let a možná právě v současné Velké Británii a na trhu nemovitostí v Londýně. Může mít vůbec nějaká země sazby na minimu a zároveň intenzivně využívat makroprudenční nástroje? Byly doby, kdy se zdálo, že Bank of England v tomto případě nevidí rozpor. Nyní ale hovoří o tom, že existují hranice toho, jak moc se tyto dvě strategie mohou odchylovat. Adam Posen z Peterson Institute tvrdí, že banka by každopádně měla reagovat na „do ruda rozpálený“ realitní trh v Londýně. Zvyšování sazeb je na to příliš hrubým krokem, takže by mělo být využito makroprudenčních nástrojů, možná v kombinaci se zdaněním nákupů nemovitostí zahraničními investory.
Jaké jsou nejznámější příklady pokusů centrálních bank o boj s bublinami? V roce 1928 utáhl Fed monetární politiku v obavách ze spekulací na akciovém trhu. V roce 1929 přišel velký propad trhu a po něm Velká deprese. V roce 1989 zvýšila japonská centrální banka sazby a utáhla regulaci, protože chtěla omezit růst úvěrů. Její krok ale přišel příliš pozdě a nezabránil vzniku ničivé bubliny. Alan Greenspan v roce 1996 hovořil o iracionálním chování investorů. Jeho tehdejší proslov byl vnímán jako náznak toho, že ceny aktiv se dostaly už příliš vysoko. Fed ale nepřišel s žádnými konkrétními kroky. Jeho filozofie spočívala v tom, aby se bubliny nechaly prasknout a poté se po nich „uklidilo“. Přesně to se snažil učinit po prasknutí technologické bubliny. V roce 2004 varovala Bank of England před pádem cen realit, trh ale neprošel korekcí dříve než za čtyři roky. Tedy v době, kdy udeřila bankovní krize.
Zdroj: FT