V historii daní by měl být australský pokus se zdaněním emisí uhlíku zapsán jako jeden z těch nejhorších v historii. Špatně promyšlená a vysoce nepopulární daň je téměř jedinečná v tom, že státu nepřinesla skoro žádné daňové příjmy. Měla totiž negativní dopad na produktivitu a přispěla k rostoucím nákladům, které poškodily komoditní boom.
Vývoj v Austrálii představuje tvrdý úder všem, kteří tvrdí, že tvrdé zelené daně jsou třeba pro odvrácení klimatických změn. Australská daň toho v oblasti životního prostředí mnoho nepřinesla, byla motivována zejména politickými zájmy a ne ekonomickou úvahou. Tvrdilo se, že vláda musí učinit razantní kroky, aby zabránila změnám v počasí projevujícím se například stále horšími suchy či záplavami.
Daň se měla dotknout zejména největších znečišťovatelů v zemi, tedy hlavně velkých těžařských a energetických firem. Místo toho ale jen zvýšila nejistotu kolem komoditního boomu, kterým Austrálie procházela a který se stal hlavním tahounem její ekonomiky. Zavedení daně také ignorovalo význam Číny. Její hlavní město přitom představuje z hlediska globálního znečištění pravděpodobně větší hrozbu než malá ekonomika, jako je Austrálie.
Zelená daň byla tak nepopulární, že přispěla k pádu předsedkyně vlády Julie Gillardové. Zavedení této daně mělo udržet pohromadě křehkou koalici mezi jejími labouristy a Stranou zelených. Rozpočtové deficity daň také nesnížila a její zavedení se neprojevilo na změnách počasí, které v zemi působilo velké škody.
Gillardová doufala, že zavedení zelené daně nakonec vytvoří z Austrálie globální centrum obchodů s emisními povolenkami a země už nebude považována jen za těžařskou mocnost. Nevěnovala ale pozornost tomu, že zelené daně spolu s obchodováním s povolenkami budí jinde ve světě zklamání. Platí to zejména o Evropě, kde působí negativně na investice a ohrožují dlouhodobou energetickou bezpečnost.
Zdroj: The Telegraph