Evropské země jsou vysoce zadlužené a jejich růstový výhled není potěšující. Je tak přirozené, že se objevují otázky ohledně udržitelnosti vývoje dluhů. V tuto chvíli jsou investoři poměrně klidní, což se projevuje na trzích s vládními dluhopisy. Můžeme se ptát, zda tomu tak bude i nadále. Fiskální monitor od MMF pracuje se scénářem, v jehož rámci se závazky vysoce zadlužených evropských zemí nejdříve stabilizují, do roku 2030 pak dojde k jejich poklesu na úroveň 60 %, která je cílem fiskálního kompaktu. Průměrné primární přebytky, které by v rámci tohoto scénáře měly být dosaženy v letech 2020–2030, leží u Irska na úrovni 5,6 %, u Itálie na 6,6 %, na 5,9 % u Portugalska, na 4 % u Španělska a na 7,2 % u Řecka. Jde o vysoká čísla a lze o nich pochybovat z ekonomického i politického hlediska.
Dojde-li ke zvýšení daňových příjmů, obvykle rovněž vzroste tlak na to, aby se zvýšily výdaje. Stalo se tak i v Řecku v roce 2014 a čelit tomuto problému jsou obvykle schopny pouze země se silnými rozpočtovými a politickými institucemi. Kiel Institute tvrdí, že „analýza historického vývoje ukazuje, že je extrémně složité snižovat dluh v situaci, kdy je na jeho pokles nutné dosáhnout primární přebytky převyšující 5 %“. Podle naší vlastní studie provedené na základě dat z 54 ekonomik z let 1974–2013, jsou primární přebytky vyšší než 4 % a trvající po dobu minimálně deseti let velmi vzácné. Co se týče politického vývoje, je dosažení přebytků pravděpodobnější, když má vládnoucí strana většinu v obou komorách parlamentu a její vyjednávací pozice je silná. Pravděpodobnost dosažení vysokých přebytků je přitom vyšší u levicových vlád.
Zeměmi, které dosáhly primárních přebytků vyšších než 4 % po dobu minimálně deseti let, jsou Belgie od roku 1995, Irsko od roku 1991, Norsko od roku 1999, Singapur od roku 1990 a Nový Zéland od roku 1994. Podmínky v těchto zemích byly velmi specifické. Většinou jde o malé a otevřené ekonomiky. Například v případě Norska souvisí popsaný vývoj s těžbou ropy v Severním moři a vytvořením státního investičního fondu. Pohled na to, jak byly tyto země výjimečné, není pro současnou situaci v Evropě povzbudivý a pochybujeme o tom, že jejich úspěchy bude možné opakovat.
Jestliže se mají dluhy evropských zemí stabilizovat a nedojde k jejich restrukturalizaci či neočekávanému růstu inflace, budou muset vlády zadlužených zemí dosahovat velkých rozpočtových přebytků. Ty by měly často převyšovat 5 % HDP, a to po dobu delší než 10 let. Historie ale ukazuje, že takový cíl lze velmi těžko dosáhnout. Výhled tedy není optimistický a evropské ambice jsou možná příliš vysoké.
Autory jsou Barry Eichengreen a Ugo Panizza.
Zdroj: Can large primary surpluses solve Europe’s debt problem?, VOX